Děsivé problémy mě dohnaly málem k šílenství. Noci jsem prochodila městem a proseděla v parku. A pak jsem ji najednou uviděla…

Bylo to nejhorší období mého života. Nejenže jsem zůstala s dětmi sama, ale manžel a jeho rodina mi dělali velké problémy, aby mě připravili o děti. Pracovala jsem do úmoru, ke svému zaměstnání jsem si přibrala různé brigády.

Dostala jsem se na pokraj zhroucení. Bylo to tak rychlé a nečekané, že jsem tím vyděsila všechny své kolegy včetně šéfa.

Zatmělo se mi před očima

Na poradě jsem se zvedla a chtěla říct svou připomínku a najednou se se mnou všechno zatočilo. Slyšela jsem, jak někdo křičí, co mi je, a pak už mě několik rukou pokládalo na gauč a kdosi nesl vodu, abych se napila.

Houkačkou mě vezli do nejbližší nemocnice, tlak mi lítal nahoru a dolů – až jsem se trochu uklidnila po kapačce. Vybavuji si jen, že tam se mnou ležel nějaký nebohý student, který zkolaboval během maturitní zkoušky. Pustili mě za dvě hodiny domů a dali antidepresiva.

Boj s démony

Byl to krutý boj s démony v mé duši. Nikdy bych nevěřila, jak si dokáže mozek vymýšlet, slyšela jsem hlasy, které neexistovaly. Proti práškům jsem bojovala celou svou vůlí, abych je nebrala, pro své děti jsem potřebovala být zdravá na těle i na duchu.

Nejhůř mi bylo v noci, když děti spaly. V hlavě se mi honila jediná myšlenka: „Už to skonči!“ Musela jsem ven a rozchodit to.

Stála na střeše

Toulala jsem se bezcílně prázdným a tichým městem. Dívala jsem se do oken, a najednou jsem ji spatřila – na střeše domu stála dívka v dlouhých bílých šatech. Ve svitu měsíce a pouličních lamp se zdála průsvitná. Stála tam nehnutě.

Najednou mi blesklo hlavou, jestli nechce skočit. Dostala jsem o ni strach a zvedla se z lavičky a šla k zastávce, abych ji viděla líp. Křikla jsem na ni: „Slečno!“ Podívala se na mě a chvíli jsme se dívaly vzájemně do očí. Dívka se najednou otočila a zmizela.

Jakoby se rozplynula

Uplynuly dva měsíce a já si říkala, že se nic zlého té dívce určitě nestalo, protože by toho byly plné noviny a televize. Pak jsem jednoho dne čekala na zastávce na tramvaj. Bylo krásně. Náhodně jsem se podívala nahoru k tomu místu, kde dívka stála.

A ona tam byla zase. Nakláněla se ze střechy, aby na mě viděla. Zvedla jsem ruku a mávla. Mávla taky. A pak zmizela, jako by se rozplynula ve slunečních paprscích.

Nešťastnice

Říkala jsem si, kdo to asi je a jestli ji někdy potkám. Často jsem s dětmi sedávala v nedaleké cukrárně na zahrádce a dívala se, kdo do toho domu vchází a vychází. A jak jsem tam tak seděla, vyslechla jsem jednou hovor dvou paní, které zde žily celý život.

Jedna z jejích vzpomínek mě zaujala. Vyprávěly o mladé dívce, která skočila ze střechy domu, na kterém jsem dívku viděla. Z nešťastné lásky před padesáti lety. Dodnes, když jdu kolem, se na tu střechu dívám, jestli tam svou známou neuvidím…

Sylva B. (51), Praha