Myslela jsem, že zůstanu sama, ale moje optimistická kamarádka Jiřina mi poradila, abych neházela flintu do žita.
Moje manželství skončilo. Byla jsem o tom tehdy skálopevně přesvědčena. Michal se vracel domů jen občas, vždy na skok, potom hned zas odcházel k ní. Ani se nenamáhal nic vysvětlovat, bylo to tak pro něj pohodlnější. Konec po sedmadvaceti letech!
Neuměla jsem si představit, jak budu dál žít a zda to vůbec bude mít smysl. Nejlepší kamarádka Jiřina se už nemohla koukat na to, jak se trápím a utápím v slzách. „Fakticky neumíš nic jinýho než brečet?“ houkla. Utřela jsem si slzy.
„Před ním nebrečím,“ vysvětlila jsem hrdě. „Ale jinak brečím furt.“ Jiřina mi vysvětlila, že když mě můj stále ještě manžel věčně vidí takhle ztrápenou a poničenou, brzy mi skutečně dá definitivní sbohem. „Ale vždyť už dal,“ bránila jsem se.
„Opravdu se takhle bez boje vzdáš?“ divila se Jiřina. „Jsem stará, bez energie, vyždímaná jako houba na tabuli,“ popsala jsem, jak se cítím. To Jiřinu, rozenou bojovnici, rozzuřilo.
Kam jsem dal rozum?
Bylo štěstí, že Jiřina čirou náhodou od svých osmnácti let pracuje jako kadeřnice. Vzala si mě do parády, udělala ze mě zářivou blondýnu, nalíčila mě a půjčila mi něco ze své garderoby. A musím říct, že Jiřina se opravdu hezky obléká.
Na konci té procedury, trvající čtyři a půl hodiny, jsem se v zrcadle nepoznala. Ani Jiřina mě nepoznala. Zíraly jsme na můj obraz v zrcadle jako Alenky v říši divů. „Páni!“ dlouze hvízdla Jiřina.
„Ani vlastní máma tě nepozná.“ Mírnila jsem její optimismus slovy: „No a? Myslíš, že když mi zmizely šediny a mám tvojí sukni, můj muž zvolá: Kam jsem dal rozum, já bláhový, už nikdy od tebe neodejdu?“ Tak naivní moje kamarádka nebyla. Spokojeně se zasmála:
„Nejsem husa. Tohle nestačí. Ty teď budeš předstírat, že máš chlapa.“
První lekce
Vlastně to bylo překvapivě jednoduché. Postupovala jsem přesně podle kamarádčiných instrukcí.
Když Michal zas jednou trefil domů, stála jsem v chodbě před zrcadlem a malovala si řasy, na sobě Jiřininy světle modré šaty, ne právě zbytečně dlouhé, a její střevíčky s vysokými podpatky. „Pak mi to vrátíš,“ řekla mi Jiřina.
„Pak – až slavně zvítězíš.“ Michal, který už na mě téměř nemluvil, ze sebe vypravil: „Kam, prosím tě, jdeš?“ Přehodila jsem si přes šaty bílý Jiřinin kabátek a zapípala navlas dle její rady: „Co je ti, prosím tě, do toho?“ A zabouchla jsem za sebou dveře.
V poslední vteřině jsem zaznamenala jeho vyjevený pohled. Doklapala jsem na podpatcích do vinárny, kde jsme to s Jiřinou celý večer rozebírali. „Teďka ti půjčím ty černý šaty, pak červený. Tohle byla první lekce.
Po třetí, nejpozději po čtvrtý lekci máš pokoj,“ prorokovala spokojeně. Nakazila mě svým optimismem. Navíc měla pravdu. Po třetí lekci se můj muž natrvalo přistěhoval domů.
Alice (51), Cheb
