Od té doby, co mám na starosti dva rodinné hroby, si občas s výzdobou přilepším ze „sousedství“. Kdybych měla výzdobu kupovat pokaždé z důchodu, to bych si koncem měsíce mohla dávat k jídlu jen chleba s marmeládou.

Poprvé jsem na cizím hrobě sebrala výzdobu na Dušičky asi před pěti lety. Vzpomínám si, jak mi to bylo trapné a jak jsem se bála, že mě pak mrtví z toho hrobu přijdou v noci strašit.

Schválně jsem si vybrala takový hrob, na kterém nejsou žádné fotografie zesnulých. Protože pokaždé když jsem se přiblížila k hrobu se snímky v oválných rámečcích, měla jsem pocit, že se ti lidé ze záhrobí na mě vyčítavě dívají.

Možná byste tomu řekli krádež, ale já to slovo nemám ráda. Spíš si říkám, že je to hřích takhle plýtvat. Když se na některé hroby podíváte, není pomalu vidět žádný nápis a jsou doslova zavalené svíčkami, květinami, věnci a věnečky.

Tak mi připadá, že pro pár svíčiček, sem tam malý věnec nebo kytku v květináči se svět nezboří.

Hlavně nenápadně

Přemisťovat chodím zásadně v pondělí v podvečer. To je, jak jsem zjistila, na hřbitově nejméně lidí. Při pondělku má každý v práci dost starostí a na návštěvu hřbitova ani nevzdychne. Navíc většina lidí zajde o víkendu. Zkrátka pondělí je ideální den.

Beru si sebou pokaždé takovou koženou kabelu po babičce. Ta taška přežije i mně, drží jako helvétská víra, jak babička často říkávala. Má kulatý šikovný tvar, takže se v ní ledacos schová.

Obvykle jdu až na druhý konec hřbitova, než máme hrob, abych nebyla příliš nápadná, nebo aby mě nepotkal někdo z nejbližších „sousedů“. Také se samozřejmě bojím, že by svoji výzdobu poznali, kdyby byla hned vedle.

Ne ne, daleko spolehlivější je zabrousit o pěkných pár uliček dál, někam do šera ke zdi.

Bojím se odplaty

Neříkám, že se kolikrát nebojím. To ano. Víc mrtvých než živých. Mívala jsem totiž babičku Hedu, která duchařila. Jako malá holčička jsem se několika duchařských seancí, které pořádala s tetami u nás na vsi v chalupě zúčastnila.

Asi nejděsivější byl večer, kdy vyvolaly ducha mladičkého německého vojáka. Komunikoval s nimi jen v němčině, volal maminku a neustále opakoval, že je mu strašná zima.

Později se babička dozvěděla, že v chalupě před odsunem žila německá rodina, které zemřel šestnáctiletý syn u Stalingradu, když po dlouhých dnech utrpění zmrzl.

Pamatuju se, že i mně běhal hrůzou mráz po zádech a zařekla jsem se, že duchy nikdy víc vyvolávat nebudu. Na německého mládence si během svých toulek po hřbitově často vzpomenu. Na jeho hrob už určitě nikdo nechodí. A tak zapálím často svíčku i za něho.

Že ovšem tu svíčku někde vezmu, to je jiná věc. Vždycky ale spočítám, kolik je jmen na hrobě a kolik hoří svíček. Beru jen ty, které přebývají, abych nějaké nešťastné duši nesebrala její světýlko. Bojím se odplaty, to je jasné, s duchy není radno si zahrávat.

Říkala jsem to i svým vnučkám, když mi vyprávěly, jak na táboře vyvolávaly duchy s klepacím stolečkem. Vím, že v určitém věku to asi zkusí všechny děti, ale nabádala jsem je, aby si to raději rozmyslely. Rušit duše mrtvých, z toho nemůže vzejít nikdy nic dobrého.

Děsivé setkání

Moje kamarádka ze školy Inka utrpěla nervový šok, když čekala na hřbitově na svého mládence Jarka. Tehdy po válce nebývalo nic divného, že se mládež scházela na krchově. Byl tam klid, lavičky, světýlka.

Však si z toho moc pěkně dělají legraci ve filmu Marečku, podejte mi pero. Ale co se Inky týče, tu jeden večer na hřbitově dočista vyléčil. Jak vyhlížela Jarka, všimla si, že mladý muž v bílé košili sedí na lavičce opodál.

Vydala se k němu, láteřila, že jen v košili nastydne, co ho to napadlo. A když se otočil, Jarek to nebyl. Díval se prý na ni úplně prázdnými očními důlky. Vzala nohy na ramena a utíkala, co mohla. U brány vrazila do Jarka, omdlela mu do náručí.

Měsíc se pak léčila v sanatoriu na nervy a na hřbitov, pokud vím, už nikdy nevkročila. Zato my jsme byly jako mladé žáby pořádně zvědavé, tak jsme se šly podívat k té lavičce, na které Inka přízrak viděla.

Nedaleko byl hrob mládence, který se zabil cestou ze zábavy skokem ze skály. Určitě měl na sobě bílou košili v den, kdy z nešťastné lásky svůj život ukončil.

Měla jsem namále

Mám tuhle událost na paměti, když se blížím k jakémukoliv hrobu se svojí brašnou po babičce v ruce.

Tiše povídám, že si přicházím jen pro malou svíčku, nebo kytku, že můj důchod bývalé učitelky není nic moc a že všechno, co mi zbude dávám vnoučátkům a do útulku opuštěným pejskům. Věřím, že duchové jsou přesně takoví, jací byli živí lidé.

Takže doufám, že mi prostě odpustí a že mě pochopí. Daleko horší by to bylo, kdyby mě někdo přímo chytil při činu. Jednou už jsem měla namále. Zrovinka jsem se zdvihala na nohy, když se vedle mě vynořila taková všetečná babka.

A že prý mě na tomhle hrobě nikdy neviděla, že chodí léta jiná paní a co tam dělám. Rychle jsem si vymyslela historku, že jsem vzdálená tetička z Moravy, že jsem léta žila v cizině a teď jsem se přijela podívat na rodinný hrob.

Naštěstí mi to spolkla i s navijákem. Když jsem ale odcházela, pořádně se mi třásla kolena.

Jiřina P. (62), Chomutov