Někdy mě napadá, že všechno co stalo je jen moje vina. Nechci o tom moc přemýšlet, mám strach že bych se z toho mohla zbláznit.
Se Sváťou jsem prožila skoro třicet let. Seznámili jsme se v Praze, kde jsme tenkrát byli na burze sběratelů. Já si tam kupovala orchideje, protože právě ty mně zajímaly a on motýly, to byl zase jeho koníček. Slovo dalo slovo, zašli jsme na kávu a bylo to. Pravda je, že z mé strany to žádná osudová láska nebyla. Měla jsem za sebou totiž pár let hodně podivného vztahu s Otakarem. Byl to fotograf, dobrodruh, takový nepolapitelný chlap. Fyzicky mezi námi vlastně nic nebylo, ale nějak si mě omotal kolem prstu, a i když jsme nebyli milenci, já cítila, že do toho zapadám čím dál hlouběji. Nakonec jsem to nechala plavat a dala se dohromady se Sváťou.
Byli jsme dobří přátelé
Rozuměli jsme si, takovým tím klidným, přátelským způsobem. Když jsme se po dvou letech chození vzali, všichni kolem už nás brali jako ideální pár. A svým způsobem jsme takový i byli. Nehádali jsme se, podporovali jsme se, měli jsme se rádi. Jediný problém by snad mohl být, že jsme nemohli mít děti, jenže i tohle jsme si vyřešili a přestali se tím trápit. Vydrželi bychom spolu asi až do smrti, jenže to by se nesměl objevit Otakar. Pořád ještě fotil a cestoval po celém světě. Měl hodně co vyprávět a dokázal být úžasně romantický. Začali jsme se scházet na kávu a musím říct, že tak dobře jsem si s nikým v životě nerozuměla. Sváťa věděl, že se s Otakarem vídám, ale nevadilo mu to. Byl rád, že mám nějaké povyražení. Nežárlil, protože mně bezmezně věřil.
Hrozně jsem se zamilovala
Jenže to netušil, že dělá chybu. Tentokrát to totiž platonické nebylo. I když jsem se snažila udržet si nadhled, zahučela jsem do toho zase jako malá holka. Pokaždé, když jsem Otakara uviděla, cítila jsem, že jsem do něj o trochu víc zamilovaná, a to ani nebudu mluvit o tom, co pro mě znamenal fyzicky. Nějaká soudnost mi však přece jen zůstala. Snažila jsem být ke Sváťovi o to víc milá. Klapalo to, po tom, co jsem si začala tenhle poměr, se náš vztah hodně zlepšil. Vlastně jsem ani neměla výčitky svědomí, připadalo mi, že tím nikdo netrpí, naopak že jsme tím všichni jen získali. Trvalo to skoro dva roky, tahle idylka. Pak měl Sváťa nějaké potíže v práci. Byl věčně naštvaný, nevrlý… Nevím, jestli nebýt mého románku, bych dokázala projevit více porozumění. To opravdu netuším.
Nechala jsem to být
Jednou odpoledne jsem se vracela domů. Otakar byl na služební cestě. Ve schránce jsem měla obálku. Byl to anonym. Ta osoba uváděla, že se můj muž zapletl s nějakou vdanou ženou. Sice nenapsala, jak se dotyčná jmenuje, ale uváděla, kde se scházejí a kdy. Nemusela jsem dlouho pátrat, jestli je to pravda. Data se naprosto shodovala s daty jeho služebních cest. Byla jsem trošku v šoku, ale nehroutila jsem se. V hlavě mi to šrotovalo o sto šest. První, co mě napadlo, bylo projet mu email a telefon, udělat scénu, dát mu co proto. Pak mi došlo, že je to hloupost. Já přeci už přes dva roky měla poměr s Otakarem a můj vztah ke Sváťovi to nepoznamenalo. Rozhodla jsem se tedy nechat to být. Jenže to ve mně pracovalo. Přestala jsem se cítit ke Sváťovi tak vázaná, a čím dál tím víc mě to táhlo k Otakarovi. Vycítil to a musím říct, že se mu to nelíbilo. Chtěl zůstat volný. Začaly mezi námi takové podivné hry. Já se snažila předstírat, že k němu až zas tak moc necítím a dokud se mi to dařilo, bylo vše v pořádku. Když jsem ujela a dala lásku najevo víc, než mu bylo milo, nechoval se ke mně pěkně. Hrát ledovou královnu pro mě však bylo čím dál tím těžší, protože jestli jsem někoho milovala, pak Otakara.
Chtěl se rozejít
Pak přišel den, kdy mi oznámil, že se zamiloval do někoho jiného. Přišlo to jako blesk z čistého nebe. A že by asi bylo lepší, kdybychom se už nevídali, protože jsem na něj citově moc vázaná. Nechápala jsem to. Tomu, co se stalo, nepředcházely žádné náznaky. Čím víc jsem se snažila dobrat se, co se to děje a proč, tím bezcitněji se ke mně choval. Když na mě syčel, jak se jeho nová milenka jmenuje a v čem je lepší než já, prozradil mi i to, odkud je. Byla jsem úplně vyřízená. Vůbec jsem si nedokázala představit, že budu bez něj. Doma jsem si jí samozřejmě chtěla najít na internetu. Když jsem jméno a příjmení zadávala do vyhledávače, měla jsem divný pocit. A pak mi to došlo. Stejné jméno jsem viděla u manžela na facebooku. Připadalo mi, že ztrácím půdu pod nohama.
Odloudila mi oba
Ano, ta vdaná domácí puťka se dvěma teenagery na krku a manželem, byla nejenom milenkou mého manžela, ale i milence. Zní to jako špatný vtip, ale bylo to tak. Tuctový vzhled, taková napůl biožena… Nechápala jsem to. Druhý den jsem jela za Otakarem. Chtěla jsem mu říct, že ten jeho ideál má nejen manžela, ale i milence. Vyhodil mě. Prý ho to nezajímá. Neměla už jsem co ztratit a doma jsem Sváťu konfrontovala s tím, co jsem zjistila. Překvapil mě, okamžitě navrhl rozvod. Teď nás čeká druhé stání, kvůli majetku. Otakara jsem už od té doby neviděla. Mám pocit, jako bych uvnitř v duši zemřela. Hodně lidí by asi řeklo, že si za to můžu sama. Já se ale jenom zamilovala do toho nesprávného muže.
Alena (45), Praha
