Moje sestra musela mít už od narození vždy navrch. Jsme odlišné povahy a já jí nikdy nerozuměla. Teprve nedávno došlo k velkému obratu.
Monika sedí na lavičce a v dlani pevně svírá Oldřiščinu ruku. Obě se na sebe láskyplně dívají, každý, kdo je vidí, musí mít o jejich skutečných citech naprosto jasno. Ještě před časem bych pohled na tuto kýčovitou scénku vůbec nesnesla. Teď mám v sobě klid a mír a opravdovou radost, že jsou Monika a i Oldřiška, šťastné. Mám ze své sestry radost, radost z toho, že jsme se si konečně tak blízko. Řadu let tomu tak nebylo.
Protivná od začátku
Monika je o dva roky starší. Ještě jsem ani nechodila do školky a už jsem poznala sestřinu panovačnou povahu velice dobře. Ona musela mít vždy a ve všem navrch. Přesto, že jí rodiče nabádali, aby se k mladší sestřičce, tedy ke mně, chovala s pochopením a ohleduplně. Jakoby schválně dělala pravý opak. Už tehdy jsem si připadala jako její pokusný králík. Ale zatím to bylo jen takové nevinné dětské škorpení.
Byla vždy nejlepší
Ať jsem v dětství dělala, co jsem chtěla, nikdy jsem na Moniku nedosáhla. Byla lepší ve škole, těšila se větší pozornosti kluků, kamarádek, rodičů. Ti ji neustále chválili, dávali mi ji za příklad. A když se jí náhodou přece jen něco nepovedlo, tak nad tím mávli rukou a ihned ji odpustili. Strašně jsem se za to na ni zlobila, záviděla ji. Nebyla o tolik starší, ale vůbec jsme si nerozuměly.
Trápilo mě to
Pak se stalo to, co se stát muselo. V pubertě jsem se strašlivě zamilovala do jednoho kluka na naší škole. Obě s Monikou jsme studovaly na střední a on byl o dva roky starší než já. Chodil do třídy s mou sestrou. Musela moc dobře vědět, jak ho miluju, jak toužím po tom, aby se mnou chodil. On by rozhodně nebyl proti, nebýt mé sestry. Ta ho zcela bezostyšně svedla. To byla pro mě děsná rána. Od té chvíle jsem Moniku začala doopravdy nenávidět. Cítila jsem, že to není správné, ale nemohla jsem jinak.
Udělala to ještě několikrát
S Monikou jsme v té době byly na nože. A ještě několik dalších let se situace opakovala. Sestra mi vždy nějakým způsobem překazila můj vztah. Rozhodně to ale nebylo proto, že by pak s klukem, kterého mi odloudila, začala sama chodit. Ve skutečnosti o něj neměla vůbec zájem. Nechápala jsem, proč to dělá. Vždyť se k těm klukům vlastně chovala dost ošklivě. A já ji za to všechno nenáviděla. Dneska už to můžu přiznat. Tehdy jsem se za to ale hrozně styděla. Pomoc jsem si však nemohla.
Vídaly jsme se málo
Na vysokou jsem odešla do jiného města a tím jsem se od své sestry odpoutala. Díky tomu jsem si našla svého budoucího manžela Hynka. Celkem brzy byla svatba. Moje sestra se s Hynkem prvně viděla až při svatebním obřadu. Musím říct, že jsem měla opravdu velký strach z jejich setkání. Znala jsem svoji škodolibou sestru, která byla podle mne schopna čehokoli. Kupodivu se ale chovala velice mile a držela se stranou. Tedy ne tak docela. Během svatební hostiny se totiž dokázala pořádně opít. Začala zase to svoje flirtování přímo s ženichem, tedy mým mužem. Můj švagr ji pak musel narychlo odvézt domů. To jsem považovala za vrchol všeho a sestru už jsem nechtěla ani vidět.
Démon alkohol a prášky
Narodily se mi postupně tři děti a žila jsem celkem spokojený život. O mé sestře se to už ale říct nedalo. Její slibně se rozvíjející kariéra skončila. Jen tak tak si udržela vůbec nějaké místo. Našla si totiž zálibu v alkoholu a lécích. Stranila se naší rodiny. Neměla žádného partnera ani přítele. A bývalí kamarádi je také postupně opouštěli. Moje zlost na ni ale byla ještě příliš veliká, než abych se víc zajímala o to, co se s ní děje. I když se to trochu bojím přiznat, vlastně jsem jí ten její životní krach, tak trochu přála. Už to nebyl ta naše dokonalá rodinná hvězda.
Skončila v nemocnici
Monika si musela nakonec přiznat, že je alkoholička. Trvalo jí to dost dlouho, ale přece jen podstoupila léčbu. To jí zřejmě zachránilo život. Naše vztahy ale byly stále na bodu mrazu. Znovu jsme se potkaly až na pohřbu našeho táty. Neměly jsme si co říct. Jediný, kdo mluvil, byla naše máma. Moc si přála, abychom se se sestrou usmířily. V té chvíli jsem toho ještě nebyla schopná. A naše maminka se toho bohužel nedočkala. Zemřela necelý rok po tátovi.
Konečně mluvila pravdu
Po pohřbu jsme s Monikou zůstaly samy v bytě rodičů. Sestra se najednou na mě obrátila. „Musíme si Pavlo konečně promluvit, takhle už to dál nejde. Máma by to tak chtěla.“ Měla pravdu. Posadila jsem se proto a vyslechla celé jedno velké trápení mé sestry. Všechno to, proč mi kdysi tak ubližovala jsem konečně uviděla v jiném světle. Moje sestra byla jenom nešťastná a osamělá. Když zjistila, že se jí místo kluků líbí víc holky, brala to za svoji chybu a nedokonalost. Styděla se za to a mě, která byla každou chvíli do někoho zamilovaná, záviděla. Snažila se proti flirtovat a všemožně maskovat, že ti moji nápadníci jí vlastně vůbec nezajímají.
Všechno jsem odpustila
Pochopila jsem, jak její život byl proti tomu mému složitý. Po jejím upřimném přiznání jsem sestře odpustila. Pochopila jsem ji a najednou jsme si byly neskutečně blízko. Monika se dokonce rozhodla představit mě její přítelkyni Oldřišce.
Pavla M. (53), Brno
