Na to, co jsme kdysi prožili, si vzpomene ve chvílích, kdy odcházíme. Během klinické smrti se mi před očima promítly nejen mé zážitky od dětství, ale i ty z dávných dob.
Měla jsem štěstí v tom, že většinu svého dospělého života jsem nepotřebovala vyhledávat pomoc doktorů. Nikdy jsem si nic nezlomila, nemusela jsem na žádnou operaci, kromě pár viróz a nachlazení jsem neprodělala žádnou vážnější nemoc.
Odmalička jsem sportovala, v dospělosti jsem se pak snažila jíst zdravě, nekouřila jsem a alkohol jsem pila jen příležitostně. Všichni moji známí o mně říkali, že mám tuhý kořínek, stejně jako moji rodiče a prarodiče.
O to více mě i ostatní překvapilo, když se mi přesně v den mých třiapadesátých narozenin udělalo špatně a skončila jsem v nemocnici…
Přepadly mě silné bolesti
Byla jsem zrovna doma úplně sama. Manžel odjel s kamarádem na ryby, dcera byla někde na výletě s přítelem a partou kamarádů. Zničehonic se mi udělalo špatně. Nebyla to obyčejná nevolnost, jakou občas prožije každý člověk.
Cítila jsem, že mám horečku, dělalo se mi nevolno a prudce mě píchalo na pravé straně břicha. Před očima jsem měla mžitky. Myslela jsem si bláhově, že stačí si na chvíli lehnout a ono to odezní.
Když ale můj stav pokračoval i po hodině a začal být opravdu nesnesitelný, zavolala jsem si záchranku.
Na okamžik jsem zemřela
Jen stěží jsem se udržela při vědomí do příjezdu sanitky. V ní jsem ztratila vědomí, takže to, co následovalo poté, vím jen z vyprávění své rodiny. Jednalo se o akutní a nebezpečný zánět slepého střeva. Okamžitě mě odvezli na operační sál.
Během zdánlivě rutinní operace však nastaly komplikace. „Na pár vteřin jsi se ocitla na druhém břehu,“ povídal mi manžel. A já jsem to také cítila… Najednou jsem totiž spatřila samu sebe, jak bezvládně ležím na nemocničním lůžku, napojená na přístroje.
Kolem mě stál tým lékařů a zdravotních sestřiček a všichni se mě snažili oživovat.
Zaplnila mě lítost a bolest
Byla jsem z toho zmatená a nechápala jsem, jak se můžu z výšky od stropu dívat na své tělo. Vnímala jsem ale, že se děje něco špatného.
Pomyslela jsem si, že asi umřu a cítila jsem strašnou lítost nad tím, že se nebudu moci rozloučit se svým mužem, dcerou a všemi lidmi, které jsem měla ráda. Srdce se mi plnilo bolestí, když vtom mě něco zase táhlo zpátky do mého těla.
Spatřila jsem bílé světlo
Nejprve jsem prožívala prudkou bolest a následně uvolnění. Pohybovala jsem se nějakým úzkým tunelem, na jehož konci jsem viděla zářivé bílé světlo. Chápala jsem, že to je konec a že umírám. Už jsem se nebránila a podvolila jsem se tomu.
V ten okamžik se přede mnou začal odvíjet celý můj život. Bylo to velice rychlé – jako když se přetáčí video.
Život se mi začal přehrávat
Viděla jsem samu sebe jakou malou holku, co jde poprvé do školy. Pak, jak dělám přijímací zkoušky na střední školu, jak vystupuji s tanečním souborem, také tam byl obrázek mého prvního rande, a pak i pohřeb mojí milované babičky.
Následovala svatba, narození dcery, všechny radosti i starosti, které jsem zažila. To všechno se mi promítlo během několika málo vteřin jako jeden celek až ke chvíli, kdy jsem si volala sanitku.
Viděla jsem dávnou minulost
Čekala jsem v tu chvíli, že tím okamžikem onen „film“ skončí. Místo toho ale následoval další. Opět jsem viděla sebe samotnou, ale tentokrát jsem vypadala úplně jinak a i prostředí kolem mě bylo jiné.
Žila jsem někde na malé vesnici, kde nebyla ani elektřina, spolu s mnoha dalšími sourozenci. Ještě jako dospívající dívka jsem onemocněla a v patnácti letech zemřela. Plně jsem si při sledování toho dalšího „filmu“ uvědomovala, že jsem to byla také já. Pochopila jsem, že to byl můj minulý život.
Zemřela jsem při narození syna
Následovaly ještě dva další takové příběhy, v ještě vzdálenějších dobách. V prvním z nich jsem byla obyčejnou vesnickou ženou s mnoha dětmi a prožila celkem dlouhý, šťastný a spokojený život.
Ve druhém jsem pobývala na nějakém malém zámku jako žena nějakého šlechtice. A zemřela jsem, když jsem na svět přiváděla naši malou dcerku. Bylo mi pouhých devatenáct let!
Probudila jsem se
Při tom všem sledování svých minulých životů jsem si pořád uvědomovala, kdo jsem a co se odehrává. Měla jsem současně jistotu, že i když teď v nemocnici zemřu, tak znovu přijdu na svět v nějaké další podobě. Potom najednou nastala tma a všechno se ztratilo.
Když jsem se znovu probrala k vědomí, byla jsem v nemocničním pokoji a kolem mě, kromě sestřiček a doktorů, stáli i moji blízcí. Rychle mi došlo, že jsem operaci přes komplikace přežila.
Nesvěřila jsem se
Všechny ty obrazy s mými minulými životy jsem si ale dobře pamatovala. I když jsem se s tím chtěla původně manželovi svěřit, nakonec jsem to neudělala. Nechala jsem si ty zážitky pro sebe, protože jsou pro mnoho lidí k neuvěření.
Před dvěma lety jsme s manželem cestovali po Polsku a v jednu chvíli jsem zůstala hledět v němém úžasu. Projížděli jsme totiž kolem jednoho malého zámku a já v něm poznala svůj domov z předchozího života…
Milena H. (60), Ostravsko
