Když jsem si před několika lety nahmatala na prsu malou bulku, netušila jsem, jaké trápení mě čeká. Věci nabraly rychlý spád a já neměla čas se bát….

Nezpanikařila jsem a věřila pevně, že se jedná o tukovou bouličku. Dcera přesto zavolala svému známému lékaři a už druhý den jsem podstoupila vyšetření, která bohužel odhalila zhoubný nádor.

Neměla jsem čas se ani bát, protože už dva dny po sdělení kruté diagnózy mi byla provedena amputace levého prsu a odstraněny spádové lymfatické uzliny.

Děsila jsem děti

Po sundání obvazu se dostavil šok. Stála jsem před zrcadlem a nemohla se na své znetvořené tělo podívat. Naštěstí manžel i dcera mi byli obrovskou oporou! Po amputaci prsu jsem začala docházet na chemoterapie.

Po nich mi bylo zle, vypadaly mi vlasy, ale nejhorší to bylo s mojí psychikou. Bez antidepresiv bych tohle těžké období nezvládla. Nejvíc mě ale bolelo, když mě vnučky uviděly bez paruky a s hrůzou ode mě utekly.

Kromě rodiny se mi dostalo velké opory od cizích žen. O organizaci Mamma Help (sdružení pacientek s nádorovým onemocněním prsu) jsem se dozvěděla od kamarádky, která do mě „vandrovala“ tak dlouho, až jsem se do sdružení vypravila.

Hned od prvního okamžiku mi mezi ženami, které si prošly stejným trápením, bylo moc dobře. Zase jsem začala naplno žít, a když mi na jedné kontrole lékař řekl, že jsem v rámci možností zdravá, mé pocity štěstí se slovy nedají popsat.

Smíření se vším…

Jenže po třech letech nemoc udeřila znovu. Tentokrát zasáhla játra. Byla jsem přesvědčena, že tohle je konec! Následná léčba byla drastičtější než u karcinomu prsu. Po chemoterapiích a ozařování mi bylo moc zle a kromě vlasů mi slezly i nehty.

Byla jsem psychicky na dně a měla stavy, kdy jsem uvažovala o sebevraždě. Opět to byli moji nejbližší, kdo mi dodávali odvahu i sílu se s nemocí rvát. Když jsem na tom byla opravdu zle, přikazovala jsem si: „Mysli na vnučky!

Už kvůli nim to nesmíš vzdát!“ To byla poslední „bitva“, kterou jsem pomyslně vyhrála. Před třemi měsíci mi byla diagnostikována rakovina kostí a já už další chemoterapie i ozařování odmítla. S tím, co nevyhnutelně přijde, jsem smířená.

Ale než se tak stane, chci být se svou milovanou rodinou. Připadám si jako běžec, který netuší, jak dlouhou trať ještě před sebou má. A i když jsem hodně unavená a bolavá, dokud budu mít sílu, poběžím!

Eva (61), Krušné hory