Život je nevyzpytatelný a skutečně platí, že když zavře jedny dveře, otevřou se jiné. Jen na to musíte být připravení. A to všichni vždy nebývají. 


Začalo to celkem nenápadně. Jako bychom si neměli co říct. Manžel trávil víc času s kamarády, já zase s kamarádkami. Pak mě podvedl. Moc mě to bolelo a taky jsem na něj byla příšerně naštvaná.

Ale nedokázala jsem si představit, že bych od něj odešla, a tak jsem ho omlouvala. Že je v takovém tom špatném věku, že se to stává, že to nemyslí zle.

Místo toho, abych se tomu postavila, sklopila jsem hlavu a snažila se, aby všechno doma bylo v ještě dokonalejším pořádku než dříve. Když mě podvedl podruhé, bolelo to už míň a já se ještě víc zabrala do práce a do domácnosti. Rady přátel jsem ignorovala.

Když po čase přišel s žádostí o rozvod,nemohla jsem tomu uvěřit, nechápala jsem proč. Částečně jsem to dávala za vinu tomu, že se právě rozvedl jeho nejlepší kamarád a pořád do Karla vandroval, jak je svoboda skvělá.


Po rozvodu jsem byla v koncích


Prvních pár měsíců po rozvodu jsem se chovala jako blázen a divím se, že jsem nepřišla o práci. Nedokázala jsem normálně fungovat, každou chvíli jsem se rozbrečela. Z toho nejhoršího mi pomohly kamarádky. Po půl roce jsem pomalu začínala zase žít.

Život mi sice nadále připadal nesnesitelný, v budoucnosti jsem neviděla nic hezkého, ale už jsem si došla na nákup, aniž by mě k tomu někdo musel přemlouvat, každý den jsem si něco uvařila a najedla se.

Když přišlo jaro, musela jsem se postarat o zahrádku, která nějakým nedopatřením při rozvodu připadla mně. Nikdy jsem nebyla žádná velká zahradnice. O ten kousek země s chatkou na kraji našeho města se původně starala manželova matka.

Po její smrti jsme tam od jara do podzimu zajeli tak jednou za měsíc, posekat trávu, vymýtit náletovky a sesbírat jablka. Teď ale byla zahrada má a najednou mi začalo připadat, že by to mohlo být pro mě dobré, takový víkendový pohyb na čerstvém vzduchu.


Na zahrádce se mi nedařilo


Samozřejmě to nebyla žádná idylka. Měla jsem velké plány a žádné zkušenosti a podle toho to vypadalo. Každou chvíli jsem musela jezdit pro nějaké nářadí do obchodu, a skoro každý víkend se mi něco nevyvedlo.

Jednoho květnového odpoledne jsem zrovna bojovala s kompostem. Vzteky a bezmocí jsem skoro brečela, když mě oslovil muž co postával u plotu sousední zahrady. Představil se mi jako Radek a nabídl se, že mi pomůže.

Odmítla bych, jenže jsem se bála, že při delší rozmluvě bych se rozbrečela a tak jsem jen přikývla.


Byl prostě optimista


Pro Radka neexistoval neřešitelný problém. Pracovat s ním byla skutečná radost. Se vším si věděl rady, práce mu šla od ruky a když se mi něco nedařilo, jen se usmál a poradil mi. Ani jsem si nevšimla, jak nám čas hezky ubíhá.

Po pár hodinách byl nový kompost připravený a na zahradě to najednou vypadalo úplně jinak. Teprve teď jsem si uvědomila, jak moc jsem utahaná a jak velkou chuť mám na kávu. Samozřejmě jsem na ní pozvala i Radka.

U kávy jsem se dozvěděla, že je k zahrádce přišel podobně jako já. Na té jeho pracovala manželka, on na ní skoro nejezdil. Jenže před šesti lety mu žena zemřela. Tehdy začal na zahrádku jezdit a brzo se z něj stal skvělý zahrádkář.

Proto měl tak velké pochopení pro mé nesnáze.
Musím říct, že už dlouho jsem se tak dobře nebavila. Než jsme se rozešli, řekl mi, napůl vážně, napůl v žertu, že za týden zase pomohu já jemu.


Bylo to víc než přátelství


Od té doby jsme se vídali každý víkend. Netrvalo dlouho a uvědomila jsem si, že k Radkovi cítím víc, než jenom přátelství. Bránila jsem se tomu, připadalo mi to divné, bylo to moc narychlo a připadala jsem si jako bych byla špatná.

Radek to tak ale neviděl a nakonec to vyřešil za mě. Prostě jsme se spolu dali dohromady. Připadala jsem si jako zamilovaná šestnáctka. Všechno pro mě bylo nové, úžasné…

Každý výlet, každá společně strávená chvíle, ať už jsme byli na zahrádce, v kině nebo spolu něco vařili. Prostě idyla, o jaké se mi ani nesnilo. V zimě jsem Radka představila svým dětem. Líbil se jim a schválily mi ho. Kéž by stejně reagovala jeho dcera…


Budu s ní bojovat


Když mi představil svou dceru, chovala se ke mně chladně a přezíravě. Neměla jsem jí to za zlé, lidé si vždycky nemusí padnout do oka. Ale tím to bohužel neskončilo. Dřív Tereza, tak se jmenuje, na zahrádku nezajela, jak by rok dlouhý.

Teď tam byla každý druhý víkend. S Radkem jsme se dohodli, že zahrádky spojíme a uděláme z nich jednu velkou. Jenže do všech změn začala Tereza mluvit. Co jsem navrhla já, to se jí nelíbilo, nenápadně se snažila Radka štvát proti mně.

Nedařilo se jí to, ale život nám otravovala zdatně. Před nedávnem změnila taktiku. Začala se ohánět tím, že je nemocná, jednou jí bolí hlava, pak záda potom zase žaludek. Na zahradu už nejezdí, ale Radkovi volá i dvacetkrát za víkend.

Chce aby k nim přijel, i když má doma manžela, sprostě ho citově vydírá. Je mi jasné, že hraje o to, abychom se rozešli. Já jsem ale rozhodnutá, že se nedám.

Na své štěstí jsem čekala dlouho a nenechám si ho vzít od nervově labilní ženské, která se chová jako malé děcko. Ještě sice nevím, jak na ní, ale na něco určitě přijdu.

Marcela (52), Střední Čechy