V šeru a sněhové vánici jsme zabloudili. Nemohla jsem nalézt správnou odbočku. Vítr burácel a stromy se ohýbaly. Najednou jsme uslyšeli děsivý výkřik…
Stalo se to před pár lety, když mi moje dlouholetá kamarádka Zdenička nabídla pobyt na své chatě v Krušných horách. S nadšením jsem přijala a těšila se, jak si budu užívat víkend s vnoučátky. Nasedli jsme do auta a vyrazili.
Po cestě nás zlákaly dvě zajímavé zastávky. No co, říkala jsem si, cesta se mi zdála srozumitelná, takže jsem nikam nespěchala.
Zabloudila jsem
Bylo už šero, když jsme vyjížděli do prudkého kopce nad Chomutovem. Vše nasvědčovalo tomu, že nás nečeká žádné další zdržení. To jsem se ale mýlila. Nechápu, jak to bylo možné, ale přejela jsem odbočku a zabloudila.
Rychle se setmělo a já nemohla najít tu správnou cestu. Až jsem začala nabývat dojmu, že kroužím v nějakém začarovaném kruhu.
Zmocnila se mě panika
Nikde nebylo živáčka. Nepotkali jsme žádné auto a nikde jsme nenarazili na jediné obydlí. Velmi mě rozladily hrudky sněhu, které se navzdory teplu v údolí začaly objevovat na kraji silnice.
Signál na mobilním telefonu zmizel, byli jsme v končinách, kde lišky, jak se říká, dávají dobou noc. To mi na radosti z výletu nepřidalo. „Tudy jsme už jeli, babičko!“ upozornila Adélka, a malý Lukášek to potvrdil.
Začala jsem být nervózní, a to vždy vypínám v autě rádio. Udělala jsem to i tenkrát. Potřebovala jsem se maximálně soustředit na cestu. Děti to pochopily a ani nedutaly. Jela jsem pomalu a očima jsem bedlivě pozorovala okolí. Paliva jsem měla naštěstí dostatek. A pak najednou to přišlo…
Zamkli jsme se v autě
Strašlivý, zoufalý ženský výkřik. Hrozně jsem se lekla, auto zavrávoralo na silnici, jak jsem šlápla na brzdu. Nemohla jsem se nadechnout. Hlavně nesmím dostat infarkt, říkala jsem si.
„Babičko, neotvírej!“ vykřikla najednou vnučka a společně s mladším bratrem bleskurychle pozamykali všechny dveře v autě. Co to bylo? Zhasla jsem světla a upírali jsme oči do noci.
Minuty strachu
Vítr se proháněl mezi kmeny a točil kolem nás, v záchvěvech keřů se míhaly cáry mlhy. Jedna se protáhla přes naše auto. Na chvíli jsme vůbec neviděli. Kde by se tu vzal, v takové zimě, větru a mlze, člověk? Tak daleko od civilizace? Ptala jsem se sama sebe.
Nastartovala jsem, rozsvítila světla a pomalu se rozjela. Po několika zatáčkách se objevilo označené rozcestí a konečně místo, které jsem znala. Zhluboka jsem si oddychla a vyrazila směr Měděnec.
Už jsem věděla, kde jsem, a byli jsme mnohem blíže ke svému cíli, než jsem si myslela.
Místní legenda
Chaloupku mé známé jsem našla už snadno. Tu noc jsme spali všichni jako by nás do vody hodili. A ten výkřik, co jsme slyšeli? Hned druhý den jsme se dozvěděli neuvěřitelnou věc. V místních lesích podle legendy běhá divoženka.
Děsí prý lidi široko daleko svým křikem. Potkali jsme ji snad ten večer, když jsme po horách bloudili?
Olina H. (69), Teplice
