Náš poklidný a spokojený život vzal za své, když onemocněla naše dospělá dcera. Její manžel ji vyhnal z domu a my se o ni musíme starat. Má schizofrenii a občas nás i zbije!
Většina lidí si myslí, že jim se něco takového nemůže stát. Že se jich nemoc nebo nějaké neštěstí prostě netýká. My s manželem nebyli jiní. Ne, že bychom si nevážili zdraví, nebo dokonce někomu přáli něco ošklivého. Ale na to, že by se nám, nebo našim blízkým, mohlo přihodit něco opravdu zlého, jsme vůbec nemysleli. Žili jsme si spokojeně, i když skromně, protože jsme byli oba už nějaký ten pátek v důchodu.
Na dceru jsme byli pyšní
Každý, kdo se penze dočká, bude souhlasit, že s takovou almužnou je dost těžké vyjít. Zvlášť, když člověk musí platit dost vysoký nájem. Naši známí to vyřešili dobře. Koupili si maringotku a žijí v ní na vlastní zahrádce. No, my si zas tak stěžovat nemohli, protože jsme dali dohromady ty důchody dva, tak jsme jakž takž vyžili. Naše jediná, téměř čtyřicetiletá dcera, nám také občas vypomohla a koupila, co bylo potřeba. Naposled ponorný mixer a před tím dokonce pračku. Byla moc hodná, ale také moc citlivá. Dokázala se rozplakat i u televizního seriálu! „Alenko, co blázníš, vždyť je to celé vymyšlené,“ domlouvala jsem jí a ona kývala, že to ví. Jen si prostě nedokázala pomoct! Byla přecitlivělá už od mládí a děti se jí kvůli tomu smály. Ale kluci na ni letěli. Byla moc hezká a světlovlasá. Vlasy měla jako len a oči modré jako studánka.
Nečekaná nemoc nám změnila život
Jednou v pondělí, když jsme ho čekali, že přijde na návštěvu, zavolal její manžel. Neměla jsem ho moc ráda, byl to takový namyšlený bručoun a navíc ji zakazoval mít děti, prý aby si nezničila postavu. „Alena je nemocná. Odvezla ji záchranka!“ řekl a já málem omdlela. Představovala jsme si, že měla úraz nebo infarkt, ale on pokračoval: „Je to bláznivka. Už tři dny nevylezla z postele, nemyje se a nechce dokonce ani jíst.“ Než jsem se zmohla na odpověď, zavěsil. Vydala jsme se do nemocnice a ani nevěděla, na kterém oddělení ji najdu. K mému překvapení byla na psychiatrii a návštěvy měla zakázané. „Je nebezpečná sobě i vám,“ řekl lékař a pokýval soustrastně hlavou. „My ji z toho dostaneme, ale jedná se o těžkou nemoc, schizofrenii, a ta už nezmizí. Jen její příznaky se zmenší.“ Domů jsem šla jako v mrákotách. Naše Alenka a tohle! Jak je to možné?
Manžel se s ní rozvedl
V rodině jsme nikdy takové onemocnění neměli. Ale prý ho způsobuje stres. Jenže, jaký ona měla stres? Celý den jen seděla a koukala do mikroskopu. Pracovala v laboratoři. Manžel, když jsem mu všechno povyprávěla, se rozčílil: „Nevědí vůbec nic. Domluvíme ji to jinde!“ zakřičel a hned sedl k internetu. Za týden jsme nechali Alenku převézt do jiné, hodně vzdálené nemocnice. Jenže, diagnóza byla stejná a dokonce i léčba se nijak nelišila. Trvalo skoro půl roku, než mohla být Alenka propuštěna domů Ale ne k manželovi, který podal mezi tím žádost o rozvod. Že se prý nebude starat o blázna. Museli jsme si vzít dceru k sobě. Přece ji nenecháme někde samotnou! Z léčebny se vrátila jako úplně jiný člověk. Hrozně ztloustla, vypadaly jí vlasy a skoro nemluvila. Když něco řekla, koukala do zdi, jakoby mluvila s duchem a ne s námi.
Přátelé se nám začali vyhýbat
Byla utlumená silnými léky a měla stále hlad. Jako nějaký Otesánek! Když jsme nehlídali lednici, dokázala ji celou vyjíst, včetně kostky másla nebo dokonce i droždí! Bylo ji jedno, co si cpe do pusy. Hlavně že ji má plnou. Přátelé se nám začali vyhýbat. Návštěvy, s kterými se u nás dveře netrhly, úplně přestaly. Dokonce nás, bůh ví proč, přestali zdravit i sousedé. Jako bychom se něčeho dopustili! Vždyť Alenka vůbec nechodila sama ven a nikomu nic nedělala. Občas jsem ji přinutila se zvážit a zjistila, že přibrala opět dalších několik kilo. Také aby ne, když jen jedla a nehýbala se. Byla to katastrofa. Musela nosit jen tepláky, do ničeho jiného se nevešla. Ona, která bývala taková parádnice!
Nejhorší je beznaděj
„Budeme chodit na procházky! A neodmlouvej!“ vyjela jsem na ni zhurta a ona se, jak jinak, rozplakala. Chudák! Bylo mi jí líto, ale musela jsem na ni jít přísně. Jinak by vůbec nereagovala. Vycházky se staly dalším utrpením. Lidé se za námi ohlíželi, nebo naopak dělali, že nás nevidí. Alenka se každou chvilku musela zastavit, nemohla popadnout dech. A vrchol všeho bylo, když si sedla na zem do bláta a odmítala se zvednout. Stála jsem nad ní a nevěděla, co počít. Naštěstí jelo okolo auto městské policie. Chlapi byli hodní a domluvili jí. Před nimi měla dcera přece jen respekt! A tak se náš život změnil úplně od základu. Pečujeme o dceru od rána do večera. Její stav se sice nehorší, ale ani nelepší. Já stále jen vařím a uklízím, manžel nakupuje a chodí s námi na ty vycházky. Sama se bojím. Co kdyby zase Alenka něco vyvedla? Nejhorší na tom je, že nemáme žádnou naději na zlepšení.
Heda Z. (66 ), severní Čechy
