Vždycky jsem jí ty nádherné dlouhé vlasy záviděla. Každý kluk se za ní kvůli nim otočil. Musela jsem ji přesvědčit, aby se ostříhala.

Její nádherné dlouhé vlasy fascinovaly každého. Už ve školce je měla až pod zadek. V obličeji nebyla Iveta žádná krasavice, také postavu neměla dokonalou, ale ty vlasy! Za nimi se musel otočit každý.

Každý měl to pokušení se jich dotknout a pohladit je, a tak měla Iveta vždycky kolem sebe mraky ctitelů, což jsem považovala za nespravedlnost. Já totiž byla v obličeji hezčí, měla dlouhé nohy a štíhlý pás. Jen na hlavě se mi, bohužel, styděla „pochcaná sláma“.

Snažila jsem si vlasy různě tupírovat nebo natáčet na natáčky, aby trochu nabyly. I když jsem měla Ivetu ráda, přesto jsem ji občas kvůli těm jejím vlasům nenáviděla. A když na ně přivábila i Michala z béčka, dostala jsem vztek.

Tehdy mi nahrála nová učitelka češtiny Buštíková. Neustále Ivetě nadávala, že přes dlouhou ofinu nevidí, že si kazí oči, a aby si ji nechala ostříhat. Její rodiče byli ale proti.

Když jí zase jednou Buštice plísnila před celou třídou a Iveta z toho byla špatná, nabídla jsem se, že jí ofinu ostříhám.

Jako vrabčí hnízdo

Iveta se na mě podívala s nadějí. „Ty bys to svedla?“ Odpověděla jsem, že moje teta je kadeřnice a já se od ní stříhat naučila – což byla lež. Nikdy jsem nikoho kromě panenek nestříhala.

A tak jsme si sedly u mě doma a já vzala ty největší nůžky, co jsem našla. A začala stříhat. Ofina byla křivá, musela jsem ji několikrát zastřihnout, abych zuby zarovnala. Nakonec byla tak krátká, že Ivetě trčela z čela.

Zkoušela jsem ji zamaskovat dalšími ustřiženými prameny vlasů, ale bylo to jen a jen horší. Postupně jsem Ivetě vystříhala na temeni obrovského ježka. „Ukaž mi to už,“ žadonila kamarádka, a já měla strach. Byl to opravdu děs:

Když to uviděla, dostala hysterický záchvat. Ječela na mě a já byla ráda, že se otevřely dveře a v nich stála maminka. Když spatřila Ivetu, zmohla se na jediné: „Pane bože, co to je?“ Nezbylo než zavolat tetu kadeřnici, ale ani ona s mým výtvorem nic nesvedla.

„Naši mě zabijou!“ brečela Iveta a teta vyhodnotila jako jediné možné řešení ostříhat vlasy všechny. Byl to tehdy velký průšvih, všechno se řešilo až u ředitele školy a Iveta se mnou do konce školy nepromluvila.

Až po pěti letech, když jsme se sešly na třídním srazu a ona měla zase své krásné dlouhé vlasy, jsme se tomu obě zasmály.

Věra (43), Most