Náš Jirka byl veden k tomu, aby slabším pomáhal. Proto nezaváhal ani chvíli, když se skupina mladíků pustila do starého člověka.

Náš syn prošel průmyslovkou, dostal se na vysokou školu a docela mu to šlo. Za vším stála jeho disciplína a vůle, které se učil především při sportu, i když nebyl vrcholový. Jednou k večeru šel domů z tréninku a zkracoval si cestu přes park.

Už se pomalu stmívalo a po cestě nikoho nepotkal – jen starého pána se psem. Pozdravil, a starý muž ho nejspíš neslyšel. Prošli kolem sebe. Syn přidal do chůze. Po několika krocích však zaslechl za zády štěkot psa.

Když se otočil, uviděl kolem starého muže, skupinku lidí. Uvědomil si, že před chvílí míjel opilce, kteří na něho drze pokřikovali. I v tom šeru vnímal, jak důchodce postrkují a jeho pes štěká. Rozběhl se okamžitě k nim, aby dědovi pomohl…

Nepřišel domů

Před půlnocí mi volala známá, která pracuje v nemocnici, že našeho Jirku právě přivezli. Jeho stav je velice vážný a musí ho hned operovat. S manželem jsme okamžitě sedli do auta a vyrazili.

Známá nám ve stručnosti sdělila, že našeho Jirku zmlátila skupina opilců v parku tak, že zůstal bezvládně ležet. Co se přesně stalo, neví. S hrůzou jsme tam seděli a čekali, jak dopadne operace a co řekne lékař.

Čekali jsme asi hodinu, když se do chodby došoural starý pán s holí. Když se dozvěděl, že jsme Jirkovi rodiče, začal nám vyprávět, jak statečně se náš syn zachoval. Jak jen díky němu vyvázl děda z rukou těch mladíků jen s několika podlitinami.

Jeho pejsek, který páníčka bránil, ale na svá zranění před chvílí zemřel. Prý do něho kopali tak, až zemřel na vnitřní krvácení. S hrůzou jsme čekali, jak dopadne náš syn.

Zda se operace povede a zda se k životu neprobere úplně někdo jiný, protože jeho zranění byla značná.

Zase bude dobře

Po celé týdny jsme se střídali u postele našeho syna, četli jsme mu, vyprávěli příběhy z jeho dětství, ale i ty nedávné a pevně věřili, že se co nejdříve vrátí do plnohodnotného života.

Jirka byl velký bojovník, a tak nakonec všechno dopadlo dobře – i když to bylo pomalé zotavování. Často za ním chodíval i starý pán, kterého syn zachránil. Stal se tak postupně členem naší rodiny.

Poslední jeho blízkou duší byl jeho statečný pejsek, tak zůstal už navždy naším dědečkem. Syn totiž žádného ze svých dědečků nepoznal.

Krátce po tom, co se náš Jirka vrátil z nemocnice, pořídil svému adoptovanému dědovi nového pejska, který mu přinesl do života velkou radost a chuť do dalšího života.

Jarmila (46), Ostrava