Vdávala jsem se spíš z rozumu než z lásky. Asi to zní ošklivě, ale ošklivé to rozhodně nebylo.
Měla jsem za sebou pár vztahů plných velké vášně, ale k ničemu dobrému nevedly. Když jsem poznala Vráťu, srdce se mi nijak zvlášť nerozbušilo. Za dva měsíce jsem už ale věděla, že je tak hodný a spolehlivý, jako nikdo z těch okouzlujících umělců, s kterými jsem byla dřív. Začala jsem ho mít hodně ráda, takže když mě po roce požádal o ruku, kývla jsem. Nijak jsem se k tomu nemusela přemlouvat. Jasně, nebláznila jsem kvůli němu. Ale copak je pobláznění podmínkou kvalitního vztahu? Za dva roky se nám narodil Kristián. Byli jsme šťastní a nic nám nechybělo. Tedy, mě po čase začalo něco chybět. Trocha toho vzrušení, romantiky… Vráťa byl hodný, skvěle se o nás staral, jenže mě bral tak samozřejmě, že mi z toho bylo smutno. Syn nám dělal samou radost. Už od mala byl hodně samostatný, takže mě příliš dlouho nepotřeboval. Měl výborné výsledky, takže nás nepřekvapilo, když po maturitě sehnal stipendium na studia do zahraničí. Bylo to nádherné, jenže když takhle vyletěl z hnízda, bylo u nás doma najednou pusto. A já si začala uvědomovat, jak málo toho mám s Vráťou společného. Pár let jsme se tak nějak potáceli vedle sebe, dva skoro cizí lidé, kteří si ale nechtějí ublížit a tvrdohlavě to odmítají vzdát. Jenže mě bylo jasné, že pokud si chci v životě ještě něco užít, neměla bych otálet. Podala jsem žádost o rozvod. Vráťa z toho byl nejdřív v šoku, vůbec nechápal, co mi vadí a co mám za problém. „Neblázni, Věro..“, říkal mi „vždyť je nám spolu dobře. Už nejsme nejmladší, tak co bys čekala. Máme prima syna, nic nám nechybí…“. Snad měl pravdu, jenže já už byla rozhodnutá. Konec konců nejen já, ale i on mohl přece začít nový život. Než samotu ve dvou, to je lepší něco zkusit, i když výsledek je nejistý. Nezůstalo u jedné změny. Po rozvodu jsem změnila i práci a vrátila se ke svému koníčku z mládí, keramice. Měla jsem najednou spoustu času,nic mi nechybělo, tedy kromě mužské náruče. Ale nespěchala jsem, věřila jsem že i pár let před padesátkou může člověk najít lásku.
Netrvalo dlouho a jednu starou jsem potkala. S Michalem jsem tak trochu chodila na střední škole. Stejně jako já chtěl studovat keramiku a jemu se to, na rozdíl ode mě, podařilo. Jenže on byl takový neklidný dobrodruh, takže ještě před koncem studií odešel za hranice. Od spolužáků jsem se vždycky na třídním srazu dozvěděla co a kde zrovna dělá. Byl v Kanadě, v Austrálii, na Novém Zélandu… Docela jsem mu záviděla. A teď jsme na sebe narazili v obchodě s výtvarnými potřebami. Slovo dalo slovo a nakonec jsme spolu seděli u vína až dlouho do noci. Když jsem se s ním před domem loučila, cítila jsem takové zvláštní rozechvění, na které jsem už skoro zapomněla. Nezůstalo u jednoho setkání. Měli jsme si co říct, navíc Michal měl spoustu zajímavých nápadů, jen se nějak nehnal do jejich realizace. Tak jsem si vzala do hlavy, že ho přinutím, aby se zase pustil do práce. Cítila jsem se vedle něj jako za mlada. S Vráťou jsme už skoro pořád mlčeli, zato Michala zajímal každý můj nápad. A jiskřilo to mezi námi. Netrvalo dlouho a stalo se to, co se dalo čekat. Život byl zase báječný. Přesto jsem si nespřádala žádné plány. Nechtěla jsem na Michala tlačit, při jeho svobodomyslnosti by to byla cesta do pekel. Ale doufala jsem, že společná práce ho u mě udrží spíš než vášeň. Tak moc jsem ho milovala… Dokonce jsem mu přes kamaráda zařídila výstavu jeho prací. A jak se dalo čekat, měla úspěch. „Ty jsi ta nejbáječnější ženská na světě“, řekl mi večer po vernisáži „ani nevíš, jak mě mrzí, že jsem tě znovu nenašel dřív. Mohlo nám spolu být skvěle.“ Byla jsem na vrcholu blaha. Nějak jsem si ale nevšimla, že se nezmínil o budoucnosti, jen minulosti.
Uplynulo pár naprosto dokonalých měsíců. Věřila jsem, že spolu zestárneme. Že jsme dokonalý pár. Jenže najednou začal Michal na všem hledat chyby. Moje nápady byly najednou špatné, když jsem se mu snažila pomoci, tvářil se, že ho omezuji. A čím smutnější jsem byla, čím víc jsem se mu snažila nějak vyhovět, potěšit ho, tím odtažitěji se ke mně choval. „Tohle nemá smysl“ vychrlil na mě jedno sobotní odpoledne v dílně „nedokážu vedle tebe pořádně pracovat. A ty vedle mě taky ne. Bude lepší, když si dáme nějaký čas pauzu…“ Nečekala jsem to. Takhle se mi snad ještě nikdy srdce nesevřelo. Jenže mi už není šestnáct.
„Možná máš pravdu..“, dokázala jsem mu říct a pak jsem utekla. Zbytek dne jsem probrečela. Zavolal až po pár dnech, kdy si může přijít pro věci. Bylo to hrozné. Po rozvodu jsem byla jen smutná, teď jsem ale měla v srdci díru. Připadala jsem si, a vlastně pořád ještě připadám hloupě využitá. Jenže na druhou stranu to nedokážu mít Michalovi za zlé. Celý život byl takový, bez kořenů a dlouhodobých vztahů. Navíc to, co mi dal, ten pocit že jsem milovaná a zajímavá, bylo něco, co už se mi asi nikdy nepoštěstí.
Marika (56), Praha
