Zamilovala jsem se a odešla od rodičů. Nezačala jsem ale žít svůj vlastní život tak, jak jsem chtěla. Přizpůsobila jsem se životnímu stylu přítele, k němuž patřily i divoké večírky, alkohol a drogy.

S Martinem jsem se tehdy seznámila v nočním klubu. Byli jsme si sympatičtí od samého počátku. Romantické procházky a občasná setkání jsme po několika týdnech vyměnili za společné bydlení.

Mně to vyhovovalo, protože jsem se konečně osamostatnila od našich, měla jsem své soukromí a byla jsem s tím, koho jsem měla ráda.

Dopadla jsem na dno

Můj růžový svět však postupně začal nabývat tmavších barev. Početné večírky u nás doma se mi nejdříve zdály jako super zábava mladých lidí. Jenže velké množství alkoholu dělalo s námi divy. Přítel pil, dokud neviděl dno láhve.

A když nebylo co pít, byl schopný jít do non-stop baru i uprostřed noci. Někdy se ani nevrátil zpátky. Potom prospal celý den a večer se všechno znovu opakovalo. Zatímco on se bavil, já jsem řešila, zda se bavit s ním nebo odejít.

Zůstávala jsem dál s ním, i když uvnitř sebe jsem se hodně trápila. Rychle jsem se totiž ocitla v začarovaném kruhu, kde byl pouze Martin, alkohol a drogy. Všechno ostatní šlo mimo nás.

Trpěla jsem strachem a bludy

Postupně se mi zalíbilo být více mimo realitu než v ní. Když jsem prožívala stavy, které mi dodávaly drogy, byla jsem opojená a svět se mi zdál báječný. Alespoň tedy v tu danou chvíli. Horší pak bylo vystřízlivění. Nejenže jsem měla slabé tělo, ale také mysl.

Začala jsem cítit strach. Najednou pro mě bylo obrovským problémem i vyjít ven z bytu. Trpěla jsem stihomamem. Nedokázala jsem ani cestovat autobusem, stát ve frontě u pokladny – vždycky se mě zmocnila panika a následoval útěk.

Začala jsem mít problémy i v noci. Převalovala jsem se v posteli, bála jsem se usnout ve tmě, uprostřed noci jsem se budila. Neviděla jsem jiné řešení než se večer ještě trochu napít nebo se jinak utlumit. Jenže postupně už nezabíralo ani to a já nedokázala usnout.

Sáhla jsem si na život

Byla jsem zoufalá a neměla jsem komu říct o pomoc. Náhle jsem neměla vůbec žádný důvod dál žít. Všechno mi připadalo beznadějné. V jednu takovou hodně temnou chvíli jsem popadla žiletku a přiložila ji k zápěstí…

Nezabila jsem se, jen jsem si ublížila, abych uvolnila to napětí a bolest v duši. Asi tři hodiny jsem seděla v koupelně a plakala.

Našla jsem štěstí a klid

Naštěstí mě tenhle čin podnítil k tomu, abych navštívila psychiatra. Několikaměsíční léčba mě vrátila zpátky do života. Uvědomila jsem si, kdo je mým skutečným přítelem a konečně se mám i proč smát.

Vztah s Martinem, který jsem prožila, byl na jednu stranu krásný, ale na druhé straně současně plný utrpení a destrukce. Láska je sice krásná, ale občas mívá i trny…

já teď „sekám dobrotu“, našla jsem si hodného muže a doufám, že už mě čekají jen ty hezké věci.

Petra K. (42), Znojmo