Pokud vám někdo řekne, že vás jednou po své smrti přijde navštívit, raději tomu věřte.

Většinu svých příbuzných jsem měla v době svého dětství i dospívání ráda, jen s jedinou výjimkou. A tou byl strýc Josef. Pravdou ale je, že strýc Josef nebyl v oblibě vlastně u nikoho.

Poté, co se rozvedl a žena od něho odešla, prý proto, že ji bil, a psychicky deptal, žil dál už jen sám ve starém malém domku na okraji vesnice a jeho jediným životním zájmem byl alkohol.

Neměli jsme se rádi

Josef byl starší bratr mého otce, takže občasným návštěvám jsem se bohužel nevyhnula. Ani mně, ani mojí sestře Pavlíně se tam nikdy nechtělo. Na strýci jsme viděly, že nás dvakrát nemusí, zrovna tak, jako my jeho.

Velice přesně si pamatuji, jak mi jednou, když jsme byli sami, řekl, že až umře, přijde mě strašit. Brala jsem to tehdy jako desetiletá holka docela vážně. O to víc, že jsem se ve skutečnosti svého strýce opravdu bála.

Vyhýbala jsem se mu

Poté, co jsem vyrostla, odstěhovala se od rodičů, a začala bydlet společně s mým přítelem Milošem, jsem se už mohla úspěšně nežádoucímu příbuznému vyhýbat, takže jsem o osudu strýce Josefa slýchala jen od rodičů.

Jeho pád na společenské dno probíhal stále rychleji, nakonec s ním nechtěl nic mít ani můj otec, i když se jednalo o vlastního bratra.

Žil v ústraní

Strýc prodal malý domek, ve kterém po rozvodu bydlel sám a přestěhoval se do menšího bytu v úplně jiném městě. Střídavě pobýval tam a v hospodě. Žádnou jinou ženu už si v životě nenašel. Neměl ani kamarády, jen to své pití.

Ani soustrast nevyjádřil

Když moje maminka předčasně zemřela na rakovinu, nepřišel jí strýc Josef ani na pohřeb. Možná to tak bylo i lépe, stejně nikomu nechyběl, ale soustrast vůči své švagrové přece jen nějak projevit mohl.

Třeba mohl alespoň poslat květiny nebo zatelefonovat a vyjádřit svou soustrast. Neudělal však ani jedno.

Byl má nepříjemná vzpomínka

Po dlouhá léta pro mě strýc Josef zůstával jen nepříjemnou vzpomínkou z dětství. Naštěstí se mi v myšlenkách neobjevovala moc často. Vdala jsem se, měla jsem tři děti a ty o svém prastrýčkovi slyšely jen jako o černé ovci rodiny, nikdy ho nepotkaly.

Ani já jsem se už se strýcem neviděla a postupně se mi na něj dařilo zapomenout. Pak mi ale jednoho dne zavolal otec a oznámil mi, že strýc Josef zemřel.

Jediným dědicem byl můj otec

Přiznávám, že se mě ta zpráva nejprve nijak nedotkla. Protože strýc neměl děti a otec byl jeho jediným sourozencem, zdědil byt. Navrhl, že ho převede na mě, abych ho pak mohla dát třeba pro začátek některému ze svých dětí.

Mně se ta myšlenka moc nelíbila, ale nechtěla jsem se s otcem kvůli tomu dohadovat. Každopádně bylo nutné ten byt vyklidit.

Byla to pouze shoda okolností?

Dvakrát jsem tam jela společně s otcem a s mým manželem, potřetí, když se jednalo hlavně o úklid, jsem se do bytu vydala sama. Dnes si myslím, že to co se stalo, nebyla shoda okolností, ale tehdy jsem to tak brala.

Nejprve se mi totiž porouchalo auto, a když jsem chtěla zavolat manželovi, aby pro mě přijel, zjistila jsem, že mám úplně vybitý telefon, i když jsem ho to ráno nabíjela.

Bylo už pozdě večer, navíc přišla chumelenice, a tak jsem se nakonec rozhodla, že v bytě po strýci přespím. Z toho uklízení jsem byla dost unavená a předpokládala jsem, že brzy usnu. Uložila jsem se na starém gauči a přikryla se dekou.

Hrozil mi a šklebil se na mě

Krátce po půlnoci mě však probudil nezvyklý hluk a světlo. Nejprve jsem si vůbec neuvědomovala, kde jsem. Jakmile jsem si vzpomněla, že jsem musela přespat v bytě po neoblíbeném strýci, přejel mi mráz po těle. A vzápětí jsem vykřikla hrůzou.

Přede mnou se v nazelenalém světle vznášel přízrak strýce Josefa, výhrůžně se na mě šklebil a ukazoval na mě prstem.

Zbytek noci jsem strávila v autě

V tu chvíli jsem si vzpomněla, jak mi kdysi říkal, že mě po smrti přijde strašit. Vyděšeně jsem před tím příšerným zjevením couvala ke dveřím. Celá rozklepaná jsem nahmatala vypínač a rozsvítila.

V ten okamžik přízrak zmizel, ale místo něj se ozval strýcův hlas, podivně a strašidelně zkreslený. Moc jsem nerozuměla tomu, co říká. Vlastně jsem to ani vědět nechtěla. Popadla jsem své věci, zamkla byt a zbytek noci jsem strávila v autě. Do rána jsem stejně neusnula.

Byt jsme prodali

Otci jsem pak řekla, že se do toho bytu už nikdy nevrátím a že by ho měl raději prodat. Příliš se nevyptával a nakonec dal přece jen do novin inzerát, že je byt na prodej. To mě však děsivého nočního zážitku nezbavilo.

Jedno jsem si ale z té noci odnesla, a sice, že i když zemřeme, nic tím nekončí!

Blanka H. (51), severní Morava