Vždycky jsem toužila vyniknout ve své práci. Kdo ne? A byla jsem ochotná zničit si i rodinné štěstí. Dokonce obětovat lásku vlastního dítěte. Probuzení přišlo včas.

Nebyla jsem v naší škole jediná, která nosila brýle a měla pár kil nadváhy. Jenže zrovna já jsem byla oběť. Trápilo mě to. Na to, že se mnou nikdo nekamarádí, jsem si zvykla.

Ale že se mi někdo vysmívá, nadává mi Buřte a občas mi ukradne penál, na to si zvyknout nešlo. A ještě horší bylo, že doma jsem moc zastání neměla. Poslouchala jsem přednášky rodičů, kteří mi dávali za příklad starší sestru Jitku.

Jenže jak jsem mohla soutěžit s Jitkou, která byla blonďatý andílek a jediný její úsměv by obměkčil i skálu? Všechno jí procházelo už jenom proto, že udělala oči nebo se slaďoučce usmívala. Zrálo ve mně rozhodnutí, že to jednou všechno změním.

Že si mě všichni budou vážit. Že jednou všem ukážu.

Musím se změnit

Odešla jsem na střední školu dost daleko od domova a bydlela na internátě. Během prázdnin jsem zhubla, brýle vyměnila za čočky a najednou ze mě byl někdo jiný.

Nevím, jestli to bylo tou proměnou nebo tím, že jsem se ocitla mezi lidmi, kteří nevěděli nic o mé minulosti. Já jim nic nevykládala a oni se ani moc neptali.

Když se někdo přece jenom zeptal na dětství, se smíchem jsem jim vyprávěla smyšlené historky, Nic o ponižování a slzách. Ostatní se se mnou normálně bavili, chodila jsem s partou kamarádek do kina a na diskotéky.

Ve škole jsem patřila mezi nejlepší studenty a učitelé mě přemlouvali, abych šla na vysokou. Jenže s tím jsem doma nepochodila. „A co bys tam asi dělala, to je pro chytřejší, než jsi ty.

Nemáme peníze na rozhazování, tak si koukej najít pořádnou práci,“ odbyl mě táta. Zapomněl ale říct, že Jitce platí podnájem i útraty. Já byla ale na takovou reakci připravena. Po maturitě jsem odešla z domova nadobro. Když mě nechcete, tak jdu, řekla jsem si.

Byla jsem dost dobrá

Přes prázdniny jsem bydlela u kamarádky a dřela na brigádách. Našetřila jsem si nějaké peníze a vyrazila do Prahy. Našla jsem si práci a začala pracovat v reklamní agentuře jako holka pro všechno.

Šéfové oceňovali mou pracovitost a ochotu, a když zjistili, že mluvím anglicky a španělsky, pověřovali mě i zodpovědnějšími úkoly. V práci jsem také poznala svého muže, který tam pracoval jako grafik.

FJirka byl o deset let starší a netajil se tím, že by měl rád dítě. Na teplo rodinného krbu jsem ale neměla ani pomyšlení.

Těhotenství mi zkřížilo plány

Naskytla se mi příležitost studovat dálkově. Jirkovi jsem řekla, že pokud na mě nechce čekat, pochopím to. Ale on vydržel. Po dokončení školy jsem dostala v agentuře na starost několik velkých klientů. A pak jsem otěhotněla.

Uvažovala jsem o potratu, ale nedokázala jsem to udělat. Především kvůli Jirkovi, kterému se blížila čtyřicítka. Těhotenství jsem zvládala bez problémů a do poslední chvíle pracovala.

Kamarádky mě děsily popisem vlastních porodů, ale ten můj byl tak rychlý, že jsem si ani neuvědomila, že se něco děje. Narodil se nám krásný kluk, ovšem od první chvíle to u nás doma vypadalo, že maminkou je Jirka a ne já. V hlavě jsem měla jen a jen práci.

Práce a zase práce

Když byly Daníkovi skoro tři roky, dostala naše firma skvělou příležitost pracovat pro významného mezinárodního klienta a ředitel mě pověřil dohledem nad kampaní.

V tu dobu začal Dan chodit do školky, kterou náš do té doby bezproblémový synek od první chvíle nenáviděl. Proplakal celé hodiny, ubližoval ostatním dětem a stal se postrachem vychovatelek. Skončil u psycholožky, kam s ním pochopitelně šel Jirka.

Po návštěvě u psycholožky se mi manžel snažil vysvětlit, že podle jejího názoru by naše dítě potřebovalo péči obou rodičů a že bych se měla konečně začít chovat jako matka. Poprvé v našem manželství to vypadalo na rozvod.

Neměla jsem čas

Uprostřed týdne, kdy jsme měli mít u klienta rozhodující prezentaci, mi odpoledne zavolal Jirka. Byl úplně k smrti vyděšený. Daníka odvezla ze školky sanitka do nemocnice s těžkým astmatickým záchvatem.

Chtěl po mně, abych za nimi přijela, ale já musela dodělat prezentaci. Vztekle jsem práskla telefonem. Po desáté večer mi Jirka znovu volal. Byl na pokraji zhroucení a mně došlo, že Daníkovi jde o život. Zaklapla jsem notebook a objednala si taxíka.

V nemocnici jsem našla Jirku, který na mě koukal jako bubák a zarytě mlčel. Naštěstí se brzy objevila paní doktorka, která nás uklidnila, že Dan už je mimo nebezpečí.

Rodinu jsem zachránila

Prezentace u klienta byla naprosté fiasko. Šéf si mě zavolal a řekl mi, že už delší čas se mnou není spokojený. Pokud se nesrovnám, budeme se muset rozloučit. Překvapilo mě, jak mi to bylo jedno. Vrátila jsem se do naší tiché domácnosti za Jirkou.

Připomněl mi, že i on má práci, kterou má rád. Ale já s Danem jsme pro něj vždycky znamenali to nejlepší, co ho v životě potkalo. Teď se chtěl rozvést a získat syna do péče. Zhroutil se mi svět. Najednou mi začaly věci docházet.

Jak jsem svou urputností válcovala jiné, jak jsem všem jenom kazila život. A proč vlastně?

Práskla jsem dveřmi

Ráno jsem se vydala do kanceláře. Uklidila jsem si stůl, připravila věci k předání a bez ohlášení vtrhla k šéfovi. „To snad počká,“ zakřičel. Zrovna se bavil po telefonu se svou ženou. „Ne, tohle nepočká!“ řekla jsem dost důrazně.

Radši se své ženě vymluvil na důležitou věc a zavěsil. Odcházela jsem s výpovědí v ruce a se slastným pocitem. Doma jsem našla Jirku, jak si balí věci. Vyrvala jsem mu kufr z rukou a přinutila ho poslouchat. Mluvila jsem dlouho.

Pak jsme se vydali za Danem do nemocnice. Tam na nás čekala psycholožka, která nám vysvětlovala, že synkovi chybí péče jednoho z rodičů. Jeho astma mělo psychické příčiny.

Našla jsem si práci na poloviční úvazek a Jirka se přiznal, že by nejspíš stejně nedokázal odejít. Od té doby uběhlo hodně let, ale já se sama sebe občas dodnes ptám, jak jsem mohla být tak hloupá a myslet si, že práce má větší cenu než láska těch nejbližších.

Irena V. (56), Olomouc