Na procházce jsme s kamarádkou potkaly babičku s malým chlapcem. Měli jsme snad všichni mámení nebo se socha na přání dítěte pohnula?

Jako každý den jsem se podívala do horoskopu a přečetla si: Dnes si dejte pozor na kouzla a čáry. Jasně, že jsem za hodinu na varování zapomněla. Odpoledne jsme šly s kamarádkou na horu Vítkov. Před námi šlapala do kopce čiperná babička s vnoučkem.

Chlapci mohlo být tak šest let a držel v ruce malou kytičku. Nemohl se dočkat, až ji položí tam, kam květiny patří.

„A bude to opravdickej král?“ vyptával se.

„Bude to víc, než král, bude to král králů,“ odpovídá babička.

„A bude mít korunu?“ pokračoval chlapec v otázkách.

„Nebude mít korunu, ale pásku přes oko, protože ho ztratil v boji.“

Byl to snad klam?

Konečně jsme byli na místě. Chlapec položil tři karafiáty k úpatí sochy. „Páni, ten je vysoko!“ vykřikl a stínil si oči dlaní. „Ale fakt, nemá na hlavě korunu, tak to nemůže být král.“

„Samotná koruna ještě krále nedělá. Byl tak statečný, že když zazpíval píseň, rytíři utíkali z bojiště, až se za nimi prášilo.“

„Vážně?“ divil se klučina. Pak zvedl hlavu a zvolal: „Přinesl jsem ti kytku, ale jsi moc vysoko!“ Jak jsem taky koukala do té výšky a clonila si oči, najednou jsem měla pocit, že se ta socha pousmála. Musel to být nějaký zrakový klam. Jenže chlapec nadšeně nadskočil:

„Babi, babi!“ tahal starou ženu za ruku. „On se na mě usmál!“

„Prosím tě,“ řekla babička přísně. „Přestaň si vymýšlet!“ Bylo mi toho kluka líto, tak jsem ho vzala za ruku a povídám mu: „Máš pravdu, já to taky viděla – a tady ta paní taky.“ Kamarádka pokyvovala hlavou na souhlas. Chlapec vzdychl údivem. „Možná, že se občas usměje, když mu někdo přinese kytičku.“

Kde se zval kůň?

Stará žena vzala chlapce za ruku a táhla ho raději pryč. Ještě jednou jsem zvedla hlavu a s kamarádkou jsme se na tu mohutnou sochu zadívaly. Pak jsme se otočily a šly pomalu pryč.

Neudělaly jsme ale ani pět kroků a já uslyšela za zády tiché, ale zcela zřetelné odfrknutí koně. Prudce jsem se otočila a kamarádka taky. „Slyšela jsi to?“ vydechla. „Kde se tu vzal kůň?“ Rozhlížely jsme se kolem, jestli neuvidíme nějakého jezdce na živém koni.

Nic takového se však nestalo. S posvátnou hrůzou jsme kráčely z Vítkova dolů. A až ve vinárně na Žižkově jsem si vzpomněla na předpověď v horoskopu, kterou jsem si ráno přečetla.

Tamara (48), Praha