Domů     Tajemství, které jsem neměla znát
Tajemství, které jsem neměla znát
5 minut čtení

Minulost je nevratná a vracet se k ní bývá často ošidné, zvlášť když mohou na světlo vyplout věci, které je lépe nevědět.

Můj život s Antonínem byl bezproblémový. Vzala jsem si ho, když mi bylo dvacet dva let. Prožili jsme spolu celkem obyčejné čtyřiadvacetileté manželství. Vychovali jsme společně syna Radima. Dalo by se říct, že náš vztah nikdy nepoznamenala žádná velká dramata.

Jediné, čím jsem si občas lámala hlavu, byl Antonínův vztah k mé o dva roky mladší sestře Simoně. Vždycky jsem mezi nimi vnímala jakési nedefinovatelné napětí.

Přičítala jsem to dávným zápletkám, kdy se můj manžel nejprve ucházel o moji sestru a poté, co ho odmítla, jsem ho vlastně pro sebe „ulovila“ já.

Večer u ohníčku

Jednoho večera jsme seděli na chatě u ohníčku. Syn byl na prázdninách s partou kamarádů a my jsme trávili u Berounky obvyklý letní víkend. Už předtím jsme si často hráli hru na vzpomínky.

Jeden z nás něco začal a ten druhý měl pokračovat podle toho, jak to kdysi bylo. Dávali jsme tak vždycky dohromady spoustu malých příběhů, významných vlastně jen pro nás. Tentokrát mě napadlo něco jiného. „Jaký ty máš vlastně vztah k Simoně?“ zeptala jsem se jakoby nic svého manžela.

Povídali jsme si

Zarazil se. Bylo vidět, že podobnou otázku nečekal. „Proč se ptáš?“ vysoukal ze sebe nakonec. „Víš, připadalo mi, že mezi tebou a mojí sestrou bylo vždycky nějaké tajemství, které jste přede mnou skrývali,“ řekla jsem a podívala se manželovi do očí.

„Nemyslíš, že dnes je příležitost k tomu, abys mi konečně řekl, o co šlo?“ Příliš se mu nechtělo, ale pak začal mluvit… „Ano, existuje jedno tajemství, ale nevím, jestli ho skutečně chceš vědět…“

Šel s pravdou ven

Zaskočil mě tím, že byl ochoten na moji otázku odpovědět. Mohl přece říct, že se mi jen něco zdá nebo všechno svést na ten svůj někdejší neúspěch u Simony. Řekla jsem:

„Ano, ráda bych to tajemství znala.“ Hlavou se mi zatím honily myšlenky, o co by se mohlo jednat. Měli snad spolu Tonda a Simona něco za mými zády? Moje sestra byla šťastně vdaná, svého muže Milana si dokonce brala o půl roku dříve než já Antonína.

Měli spolu dceru Evu, která se jim narodila rok po svatbě. Pokud mi bylo známo, také sestřino manželství probíhalo normálně, stejně jako moje.

Šokující přiznání

„Já jsem ti to vlastně chtěl říct už několikrát, ale nikdy jsem k tomu nenašel odvahu,“ pokračoval neúprosně Tonda. Zdálo se, že teď už nebude k zastavení. Ještě jsem ho mohla zadržet, ale jen jsem mlčky poslouchala. „Víš… Eva je moje dcera a ne Milanova.

Milan nemůže mít děti.“ Tak, a bylo to venku. Tohle jsem tedy opravdu nečekala. Ztěžka jsem polkla a udiveně jsem na Antonína hleděla. „Tomu nevěřím…“ byla moje první reakce.

Řekl mi všechno

„Je to pravda,“ povzdechl si manžel. „Když si Simona Milana vzala, chtěla mít co nejdříve dítě. Možná si vzpomínáš, jaké s tím měli problémy a jak se jim početí nedařilo.

Nechali se vyšetřit u doktora, toho Simonina kamaráda, a vyšlo najevo, že Milan mít děti nemůže. Simona mu to nikdy neřekla. Jednoho dne jsme se náhodně potkali a ona se mi se vším svěřila.

A požádala mě, jestli bych jí nepomohl, protože adoptovat žádné děcko nechtěla a Milana měla ráda.“

Zaplavily mě vzpomínky

Mlčela jsem. Měla jsem vlastně cítit hněv, smutek, hořkost… ale v duchu jsem před sebou viděla sestřinu tvář. Vzpomínala jsem, jak byla šťastná, když si Evu přivezla z nemocnice domů, tím spíš, že další děti už mít po komplikovaném porodu nemohla.

Po několika minutách ticha, kdy jsem se vzpamatovávala ze šoku, který mi tato informace přivodila, jsem se na manžela podívala: „Proč jsi mi to vlastně řekl? Vím, že jsem to sama chtěla vědět, ale proč právě dnes?“ Manžel ke mně vzhlédl.

„Protože Evě už bylo osmnáct a my jsme si se Simonou slíbili, že do doby její plnoletosti to nikomu nepovíme. Teď už tím slibem nejsem vázaný,“ odpověděl manžel. Potom ještě dodal: „Asi se s tím budeš dlouho vyrovnávat. Chápu to. Ale nedá se to změnit ani vzít zpátky.“

Ustáli jsme to

„To nedá,“ přikývla jsem. „Nezlobím se,“ dodala jsem po chvíli. „Je to jen zvláštní pocit. Budu se teď dívat na sestru jinak a vlastně i na tebe. Řekl bys mi to, kdybych se bývala přímo nezeptala?“ „Nejspíš ne,“ připustil Tonda.

Pak jsme dlouho mlčky seděli a dívali se do vyhasínajícího ohně. Říkala jsem si přitom, že někdy je opravdu lépe pravdu nepoznat. Na co myslel můj manžel, nevím, ale když mě pak potmě, poté, co oheň dohořel, vzal za ruku, nebránila jsem se…

Ladislava B. (57), Praha

Související články
4 minuty čtení
Když jsem ovdověla, ztratila jsem chuť do života. Dny jsem trávila doma a připadala si zbytečná. Jedno náhodné setkání v parku vše změnilo. Když jsem za sebou naposledy zavřela dveře kanceláře, měla jsem pocit, že končí i můj život. Byt bez manžela byl jen prázdnou skořápkou a každý další den se zdál být nekonečným oceánem zbytečného času. Čtyřicet let jsem pracovala v účtárně obklopená lidmi a
3 minuty čtení
Posvícenská tancovačka byla v našem městečku proslulá. Že tu však najdu báječnou životní lásku, to jsem netušila. V sokolovně byla cítit vůně koláčů a levného parfému. Tancovačka začínala, a já ho spatřila. Stál u barového pultu, v košili s vyhrnutými rukávy. Většího fešáka jsem nikdy neviděla. Hrála veselá dechovka a on se smál vtipu své společnice, krásné blondýnky, která se k němu tiskla jak
3 minuty čtení
Návštěvy hřbitova pro mě byly rituálem vzpomínek na zesnulého manžela. Pak jsem si tam všimla osamělého staršího muže. Po smrti mého manžela se pátky staly mým malým svátkem, tichým a osobním rituálem. Oblékla jsem si šedý kabát a vzala kytici frézií. Na hřbitově jsem si pak v myšlenkách povídala s manželem o všem, co se změnilo i co zůstalo při starém. Kývnutí na pozdrav Před časem jsem
3 minuty čtení
Když jsem ho poprvé spatřila na podzimním plese, měla jsem pocit, že se na zastavil čas. V sále voněly chryzantémy, za vysokými okny se snášelo barevné listí. Orchestr právě začal hrát valčík. Stál u dveří v tmavém obleku, trochu nesměle se usmíval a já nedokázala odtrhnout oči od jeho tváře. Bylo mi osmnáct a do té chvíle jsem si myslela, že láska na první pohled existuje jen v románech, které
3 minuty čtení
Opravdová láska neznamená, že toho druhého spoutáte. Naopak, je potřeba dát mu prostor a volnost. Pak se k vám bude rád vracet. S Karlem jsme spolu prožili pětačtyřicet let. Myslela jsem si, že až zestárneme a děti odejdou z domu, budeme si užívat jeden druhého. Jenže poslední dobou byl můj muž stále mlčenlivější. U večeře hleděl do talíře a na otázky odpovídal jen několika slovy. Snažila js
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Potěšte duši vůněmi
nejsemsama.cz
Potěšte duši vůněmi
Potřebujete povzbudit, a možná i vyléčit unavenou duši? Vyzkoušejte úžasnou terapii vonnými oleji. V různých etapách dne působí na naše zdraví i pohodu. Jak si aromaterapii správně načasovat? K aromaterapii se využívá účinků rostlinných olejů a vonných esencí. Každá vůně je určena k jinému použití podle toho, co vás právě trápí. Vonné esence s éterickými oleji můžete inhalovat, protože právě
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
historyplus.cz
6 historických tunelů: Kde vlaky nahradily brambory?
Obyvatelé Litoměřic si prý stěžují, že jim chystaná železnice do Děčína znemožní přístup k Labi. Ražení tunelů na trati z Plzně do Železné Rudy je zase tak nebezpečné, že si práce vyžádají na 50 mrtvých. I tak se rodí jedny z nejstarších tunelů v Česku. Choceňský tunel Svědek velké tragédie Se stavbou Choceňského tunelu, vedoucího skrz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
nasehvezdy.cz
Kanyza upadl do kómatu a bojoval o život
Herec s nezaměnitelným hlasem Jan Kanyza (79) zažil chvíle, kdy se jeho blízcí obávali nejhoršího. Loni na podzim Jan Kanyza (79) náhle zkolaboval a záchranka ho převezla do pražské Nemocnice Na Fr
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
panidomu.cz
Návrat k opravdovému kouzlu Vánoc: 4 důvody, proč o víkendu navštívit Staročeský trh v Táboře
Únik z vánočního shonu do časů našich předků Kde v dnešním zrychleném světě najít ten pravý, klidný duch svátků? Když se kolem nás nákupní centra plní spěchem a výlohy blikají až příliš hlučně, občas zatoužíme prostě zpomalit. Chceme dýchnout atmosféru starých časů, kdy se adventní čas měřil vůní dřeva, lidovým zpěvem a tichým očekáváním. Pokud