Ta milá šedovlasá paní žila vedle nás velice nenápadně a tiše. Někteří z našeho domu ji vlastně zaregistrovali až v momentě, kdy už bylo pozdě.
Na sousedku jsem zvonila už včera, pošťačka jí u mě nechala balíček. Prý nebyla doma. Jenže pak neotvírala ani večer a nakonec ani dnes dopoledne. Začala jsem mít starost, co se stalo. Vždyť téměř osmdesátiletá sousedka už nikam moc nechodila. Ani se svými třemi dětmi se příliš intenzivně nestýkala. Občas sem za ní přijely, ale domů k sobě ji často nezvaly a nevozily.
Byla skromná a nenápadná
Když jsem se jí ptala, proč za dětmi nejezdí. Vždy se jen diplomaticky usmála a vysvětlila mi, že bydlí daleko a mají hodně práce. Nechce jim zasahovat do života a být jim příliš na obtíž. Říkala jsem jí, že je přece jejich matka a babička jejich malých dětí, ta na obtíž přece být nemůže. Jenže sousedka se stále jen usmívala. Byla vždy taková milá, tichá a nenápadná.
Nikdy si nestěžovala
Říkala jsem si, že jí musí být dost smutno, když žije tak sama. Často jsem ji k nám zvala na kávu, na večeři, na popovídání si. Ale skoro vždycky poděkovala a omluvila se. Jednou jí bolela záda, podruhé čekala, že přijede syn, který ovšem nepřijel. A tak to šlo stále dokola. Jediné, co nám dovolila, bylo, že jsme jí vždy se seznamem došli nakoupit těžší věci Jinak na běžné nákupy si chodila sama. Byla ještě na svůj věk dost čiperná.
Byla dost zamlklá
Poslední dobou se nám sousedka zdála ještě víc zamlklejší než jindy. Snažila jsem se od ní zjistit, co se děje. Byla ale jako obvykle málomluvná a nic neřekla. Prý je všechno v pořádku. Když jsem se ale zeptala, zda letos pojede na svátky k synovi nebo k dcerám, rychle obrátila řeč jinam. Předevčírem mi přinesla velkou krabici plnou vánočního cukroví. Prý toho letos napekla příliš mnoho a chtěla mi udělat radost. „Snad se vám to Jaruško, bude hodit.“ Objala jsem ji. Bodejť by se nám to nehodilo. Sousedčino cukroví bylo vždy naprosto skvělé.
Začala jsem mít strach
Teď ale jsem marně zvonila na sousedku. Nikdo se neozýval, neslyšela jsem ani rádio, které měla vždy puštěné. Někdy tedy trochu víc nahlas. Manžela to občas zlobilo, ale říkala jsem mu, ať má pochopení a je rád, že on zatím slyší dobře. Co se mohlo stát. Kontakt na sousedčiny děti jsem neměla, tak jsem nakonec zavolala policii. Ta se do bytu dostala a našla sousedku v kómatu. Snědla větší množství prášků. Odvezli ji rychle do nemocnice, ale už jí nebylo pomoci.
Stesk ji dohnal
Její sebevražda mnou strašlivě otřásla. Vůbec mě nenapadlo, že se cítí až tak zoufale a osaměle. Přece jsem se snažila, aby s námi byla co nejvíc v kontaktu? Sama se nás stranila. Ale jak řekl můj manžel. My jsme jí nestačili. Ona potřebovala zájem svých dětí a potěšení s vnoučaty. A toho bylo žalostně málo. Je mi hrozně smutno a bojím se, že se na chodbě setkám se sousedčinými dětmi. Už začaly vyklízet její byt. Bojím se takového setkání. Možná bych se neudržela a něco jim řekla. Původně jsem jim chtěla věnovat maminčino cukroví. Ale necháme si ho. Bude to naše poslední vzpomínka na milou a nešťastnou sousedku.
Jaroslava Š. (73), Šumperk
