Toužila jsem po životě v přírodě, ale při něm jsem zjistila, že civilizace má přece jen něco do sebe. Teď už jsem ze snů vyléčená.
Jako typické městské dítě jsem měla o životě v přírodě zkreslené představy, protože jsem ho znala jen z letních táborů, vyprávění babičky a z řídkých návštěv své tety z jižní Moravy. O to víc jsem po romantickém venkovském životě toužila.
Tyto mé touhy neustaly ani poté, co jsem dospěla a našla si partnera. Měli jsem se rádi, on však byl z jiného těsta. Za každých okolností se držel nahama pevně na zemi a moje sny komentoval ironickými úšklebky.
Nerad jezdil na venkov a před jedním víkendem mi řekl: „Zlato, hraje zrovna Bohemka, rád bych si s kamarády zajel na fotbal. Jeď s kamarádkou.“ Tím začal konec našeho vztahu. Vyrazila jsem tehdy na chatu bez něj.
Ten víkend tam pořádali folkový festival a mimo jiné tam měla vystoupení i skupina indiánů. Ne těch pravých, ale českých nadšenců zblázněných do téhle dávné kultury.
Předváděli dobové tance, prodávali čelenky, mokasíny a různé korálkové šaty a já byla úplně okouzlená. Za vesnicí rozbili svoje stany, kterým říkali týpí a trávili tam několik dnů, než festival skončil.
Chodila jsem mezi nimi, a občas se s některým dala do řeči. „Slečno, když se vám náš život tak líbí, pojeďte s námi,“ smála se jedna z „indiánek“ jménem Zářící Hvězda.
Byla jsem okouzlená
Všichni měli i svá civilní jména a povolání, ale všechen volný čas věnovali napodobování života pravých severoamerických indiánů. Strašně jsem jim záviděla. Pozvali mě ke stolu, lépe řečeno k dřevěné misce s polévkou, která se jedla v sedě na zemi.
A tam jsem ho potkala. Vysoký, šlachovitý, snědý a s čelenkou z orlích per. „Jsem náčelník Lstivý had,“ představil se mi. Tak začala naše známost. Vášeň se mezi námi rozhořela jako indiánské ohniště.
V Praze jsem sbalila kufry, dala výpověď v práci i svému příteli a odjela za ním. Měl totiž svou vizi budoucnosti, která se mi zamlouvala. „Zkusíme žít jako indiáni celoročně a ne jen pár týdnů v létě,“ nahodil udičku, na kterou jsem zabrala.
To bude nádhera, představovala jsem si. Ráno se budit zpěvem ptáků, mýt se v potoce a stát se součástí přírody.
Koupili jsme pozemek s potůčkem uprostřed Beskydských lesů a tam si začali zařizovat svoje týpí, a vůbec všechno, co správní indiáni potřebují, včetně malého koníka. Vařili jsme v koženém vaku pomocí rozpálených kamenů.
Indiáni totiž dávali do vaku vodu, maso a zeleninu a naházeli do něj horké kameny z ohniště, které vyměňovali tak dlouho, až byla polévka hotová. Trvalo to věky! Tenhle život se mi strašně líbil, i když byl poměrně náročný.
Naučila jsem se šít šaty, mokasíny i navlékat náramky z korálků. Můj Lstivý had zase pletl krásné košíky, které jsme jezdili prodávat na poutě. Přítel mi říkal Divoká bouře, protože jsem všechno zvládala s takovou vervou. Milovali jsme se, a to jde všechno snáz.
Pak nastala zima!
Já otěhotněla, a tím naše selanka skončila. Přežít měsíce mrazů ve stanu nebyla žádná sláva, zvlášť, když vám roste břicho a je vám stále špatně. „Indiánky tak žily stovky let a nic si z toho nedělaly,“ argumentoval přítel, ale mě nadšení opouštělo.
Byla mi zima, všude samé nepohodlí. A až se dítě narodí, bude to ještě horší. Vůbec jsem si nedovedla představit, jak ve vaku vyvařuju pleny nebo míchám kaše. To nezvládnem! „Myslím, že bychom měli uvažovat o návratu k civilizaci.
To se mám z porodnice vrátit sem, do stanu, na ovčí kožešiny?“ Snažila jsem se nahlodat Lstivého hada, ale on neviděl problém.
Upletl mi koš na dítě a když se pak v červnu narodila Barunka alias Rezatá veverka, položili jsme ji do něj a já ji pověsila koníkovi za sedlo a vozila na políčko, kde jsme si pěstovali zeleninu.
Taky jsem ji mívala v šátku na zádech a přitom třeba okopávala brambory. Hrůza, litovala jsem, že jsem se nedržela při zemi jako můj bývalý. Nakonec Bára onemocněla. V půlce ledna dostala zápal plic a my s ní museli do nemocnice.
Chudinka se dusila, a já myslela, že nepřežije. Svíral mě strach a výčitky. Co jsme jí to provedli? My přece nejsme žádní opravdoví indiáni! „Do stanu se s ní už nevrátím!“ oznámila jsem svému muži.
„Nechápeš, že tvou zarputilostí ohrožujeme její život?“ křičela jsem na něj a třásla se vzteky: „Opustíme tě, žij si tu sám.“ Až tehdy uznal, že na tom něco bude, a my se konečně stěhovali zpátky do města.
Měla jsem stále byt, který moje matka moudře pronajala. To byla úleva, sedět v teple a moct se vykoupat, kdy se mi zachce! Život by najednou tak jednoduchý! Jak to, že jsem to dřív nevěděla?
Tetelila jsem se blahem nad tím komfortem, který je pro všechny obyčejný. Já se ale cítila po tom všem jako v pohádce. Dnes žijeme v kompromisu. Svou představu o životě jsme trochu upravili.
Sedíme v teple, používáme plynový sporák i pračku, jen televizor a rádio u nás nenajdete. Indiánský život jsme úplně neopustili, věnujeme se mu i s dcerou o prázdninách. Naše Rezatá veverka už totiž chodí do školy.
Lucie T. (43), Plzeň
