Chtěla jsem být v jejich očích dokonalou matkou. Dělala jsem vše pro to, abych zahladila stopy svého divokého mládí.
Manžela jsem potkala ve třiceti letech, byl to vzdělaný člověk ze slušné rodiny. Kdyby znal mou minulost, neopřel by si o mě ani kolo. Bylo to krátce poté, co jsem utekla do Prahy a nikdo mě tu neznal. A tak jsem ze sebe udělala sirotka, jehož rodiče zemřeli při nehodě a vychovávala mě babička, která už nežije. Vzali jsme se a já mileráda změnila své příjmení. Pak se narodilo jedno dítě, druhé, a nakonec i nejmladší Maruška. Žila jsem šťastně a jak léta ubíhala, věřila jsem, že se nikdy nikdo nedozví, kdo ve skutečnosti jsem. Jenže všechno se nejspíš jednou provalí… Byla to taková náhoda! Jeli jsme s dětmi do Krkonoš, daleko od míst, kde jsem vyrůstala. Poznala jsem ho hned, jak jsme do té horské boudy vlezli. Byl to můj bratranec Štefan. Hned se hrnul k našemu stolu. Marně jsem se snažila manžela přesvědčit, že půjdeme rovnou na pokoj. Usadil se a začal si s bratrancem povídat. Odvedla jsem tedy aspoň děti. A tak se manžel dozvěděl všechno. Někteří chlapi jsou prostě děsné slepice!
Hanbou jsem se propadala
Vyprávěl, jak jsme spolu ve čtrnácti letech četli knížku ,,My děti ze stanice Zoo”. Od braní drog nás to ale rozhodně neodradilo. Spíš naopak. Příběh Christine mi tehdy připadal cool a já zatoužila být jako ona. Už v prváku na střední jsem začala kouřit marihuanu a stýkat se s lidmi, kteří byli lehce na hraně. S nimi jsme objížděli různé koncerty a akce a bylo nám fajn. Jenže pak se mi Štefan svěřil, že jede v něčem jiném. Po zbytek večera jsem do něj hučela, že to chci zkusit taky. Hučela jsem tak dlouho, až nakonec svolil, že si budu moct vytáhnout svoji první lajnu. Prášek mě pálil v nose až mi vyskočily slzy. A pak to přišlo. Pocit totální euforické radosti. Stud a zábrany byly ty tam. Řádila jsem na tom koncertě jako šílená a připadala si naprosto skvěle.
Chtěla jsem zkusit víc
Tím jsem odstartovala svoje experimenty. Jenže po několika měsících jsme si už nechtěli vzájemně dávat ,,matroš” pro radost. Naopak jsme si ho žárlivě střežili a začali se kvůli němu hádat. Zpětně vůbec nechápu, jak snadno jsem mohla dávat svůj život všanc. Ale probrala jsem se. Na rozdíl od řady svých vrstevníků. Tím důvodem byl Petr, můj úžasný manžel. Láska je zkrátka mocná čarodějka a velký léčitel. A tak jsem se vším sekla. Ale jednoduché to nebylo. Teď jsem seděla v krkonošské boudě se sklopenou hlavou a nemohla se manželovi podívat do očí. Když dopil své pivo, zaplatil účet a zvedl se. Mlčky jsme šli vedle sebe a já se bála první věty, kterou řekne. On mě ale před naším pokojem náhle objal a přitiskl k sobě. „Jsi moc statečná, že jsi to všechno zvládla. Muselo to být hrozně těžké. Tys to dokázala tak, že jsem si nikdy ničeho nevšiml. Já tě za to budu teď nejen milovat, ale také obdivovat. A našim dětem o tvé minulosti raději vyprávět nebudeme.“ Dojatá a se slzami v očích jsem kývla. Mám přece toho nejúžasnějšího manžela na světě!
Nataša (43), Praha
