Kdyby se nestala ta aprílová příhoda, možná bych byla sama dodnes. Ale jsem šťastně vdaná a mám dceru.

Tehdy jsem učila na gymnáziu a byla jsem to, čemu se říká stará panna. Připadala jsem si stará, dnes vím, že to žádné stáří nebylo, do čtyřicátých narozenin scházel rok. Byla jsem třídní učitelka třídy 4.B, byly to chytré děti, ale zároveň živé až příliš.

Daly mi přezdívku Stará panna, dobře jsem to věděla a měla jsem hrozné tušení, že mi tak říkají i někteří kolegové. Ale budiž. Nad tím jsem dokázala mávnout rukou. Ostatně bylo docela komické, že ze strany mužů o mě zájem býval.

Ale nad každým jsem tak nějak ohrnula nos, až jsem zůstala sama. Asi mi to patřilo. Možná bych byla sama dodnes, kdyby se nestala následující příhoda.

Moji čilí žáci a žákyně chodili „schůzovat“ do blízké hospody, kde se koncem března rozproudila debata na téma apríl. Žákyně Kocourová, známá firma, navrhla, že by byla legrace vyvést aprílem Starou pannu. Pak dali hlavy dohromady a mudrovali, jak to zařídit. Prý se u toho hrozně nasmáli.

Souhlasila jsem

Vymysleli velice diskutabilní projekt. Hostinský, kterému zaplatili za odměnu tři panáky a slíbili mu ještě lahev šampaňského, jim v podroušeném stavu slíbil, že mi zatelefonuje a řekne, že se do mě tajně zamiloval.

Pozve mě na rande, kam ovšem přijde před termínem a jen na vteřinku, aby tam viditelně umístil cedulku apríl.

Zmizí, a celá třída mě pak bude z oken hospody nadšeně pozorovat, jak přicházím, chvíli bezradně přešlapuji a pak vyvalím oči na lístek s nápisem apríl. Málem jim to vyšlo. Chlapík skutečně zavolal, měl příjemný hlas.

Tvrdil, že ho znám, že se potkáváme a že se do mě zamiloval. Hned mě napadlo, že to bude nějaký vtípek mých vydařených žáků, ale do sluchátka evidentně mluvil dospělý chlap. A tak jsem souhlasila. Na rande jsem nebyla, ani nepamatuju.

Netušila jsem, kdo to je, ten hlas jsem neznala. Ale co, vždy jsem měla smysl pro dobrodružství.

Cedule na větvi

Hodně jsem se naparádila, dala jsem si záležet. Vypadala jsem velmi dobře, když jsem se nesla do parčíku k památné lípě, kde jsme měli schůzku. Zvláštní ceduli, kterou někdo připíchl na větev, jsem spatřila už zdálky. Černou fixou zde stálo psáno:

APRÍL. Až sem plán mých žáků vyšel, pak se ze stínů pod borovicí odlepil chlap, který tam byl schovaný, a provinile pravil:

„Omlouvám se, paní učitelko, to byl ale blbej fór, co?“ Hned jsem pochopila: „Najali si vás moji maturanti, že?“ A protože vypadal dost dobře, na to rande jsme šli. Na maturitním večírku mi už dělal společnost. Známou firmu Kocourovou jsme o rok později pozvali na svatbu.

Jana B. (53), Podkrkonoší