Posmívala se mi. Kluci měli oči jen pro ni. Jenomže každý chvilku tahá pilku, milá sestřenko.

Znáte někoho, kdo jezdíval na jarní prázdniny do Prahy? Takových moc není. Patřím mezi ně. Ano, to já jsem jezdívala na “jarňáky” do Prahy, byla to jedna z nemnoha příležitostí, jak se podívat do hlavního města. Věřte nebo ne, nejezdila jsem tam ráda.

Tedy abych byla spravedlivá, teta se strejdou byli fajn, ale sestřenice Ivona mi pila krev. Chovala se nadřazeně, dávala mi najevo, že jsem něco míň než ona. Jen proto, že žila ve velikém městě, zatímco můj tát0a byl hajný, a tak jsme bydleli v lese.

Ivona se mi kvůli tomu posmívala. Několikrát za to dostala od strýčka, což byl brácha mého táty, facku. Od té doby se mi posmívala tak, aby to její rodiče neslyšeli. Říkala mi: Irena z hlubokého lesa.

Tak mě i představovala kamarádkám, které se mi pak samozřejmě smály rovněž. Tropila si blázny z mého oblečení, které, pravda, s poslední módou nekorespondovalo. Z hájovny jsme to měli do nejbližší vesnice tři kilometry, do města dvacet.

Za takových podmínek se oděv nenakupuje snadno, a zvlášť v době, kdy kvalitního, pěkného oblečení nebylo příliš.

Prázdninové peklo

“Tam u vás nejsou obchody?” šklebila se vždy, když jsme se viděly. “Je to na tobě vidět!” Na můj vkus jsme se setkávaly až příliš často. Teta se strejdou ji k nám vozili na část letních prázdnin, a to bylo peklo. V duchu jsem jí neřekla jinak než Protiva.

Její nejfrekventovanější slovo bylo: nuda. Anebo hrůza. S sebou si vozila zavazadlo plné tuzexových hadříků, v lese v nich působila směšně. Chodila tak i na houby.

Můj táta se jí to snažil rozmluvit, vysvětloval jí, že už kvůli klíšťatům by si měla obout gumáky a obléknout tepláky a bundu, ale jen se šklebila a pohrdavě syčela.

“Minišaty na houby?” divila se moje máma. “Ale Ivonko, tady nikdo minišaty na houby nenosí.” Ivonka zvedla oči v sloup, aby dala najevo, že tady jsme sto let za opicemi. Odpověděla svým oblíbeným slovem:

“Hrůza!” Večer jsme jí pak vyndavali klíšťata, která se na ni přisávala po desítkách.

Džínová minisukně

Že přijede Ivona, to se pokaždé rychle rozkřiklo. Moje kamarádky ji srdečně nenáviděly, horší to bylo se zdejšími kluky. Ti byli z Ivony celí pryč.

Když se od hlavy až k patě vyparádila, což za pomoci tuzexového oblečení šlo docela lehce, klukům div nevypadly oči. Úplně zapomněli na místní holky a zírali jen na Ivonu.

Schválně, potvora, nosila kratičkou džínovou minisukni, pochopitelně značkovou, takovou jste jinde než v Tuzexu nebo v Západním Německu nesehnali. Máma mě jednou přistihla, jak kvůli tomu brečím.

Snad mě omlouvá skutečnost, že mi bylo šestnáct let a doopravdy mi přišlo líto, že kluk, do kterého jsem byla tehdy tajně zamilovaná, má oči jen pro Protivu.

Máma to vyřešila tím, že koupila v obchodě partiovým zbožím veselou letní látku, z níž mi minisukni ušila na starém šicím stroji po babičce. Z pilnosti přidala i krémovou halenku s bílým límečkem.

Když jsem si to před velkým zrcadlem v chodbě zkusila, nezbylo než si přiznat, že vypadám jako Božena Němcová, když byla malá. V konkurenci s džínovou značkovou sukní to neobstálo.

Sbohem, Pepo!

A ty plavky, jaké měla! Když se vystavila u rybníka, několik mladíků se málem utopilo. Přitom to byli samí vynikající plavci. Přes plavky nosila průhlednou sukénku, taková nebyla k sehnání nikde jinde než v kapitalistické cizině.

Definitivně mi zprotivila tu mou tajnou lásku, protože Pepík, tak se moje tajná láska jmenovala, pokukoval po Ivoně tak nábožně, až jsem se s ním v duchu rozešla. Naštval mě. Přitom zrcadlo v chodbě mi prozradilo, že nevypadám špatně.

Ale to víte, v tesilových kalhotách z vesnického obchodu a oranžovém kousavém svetru, který upletla maminka, by jako osudová žena nevypadal nikdo.

Běž radši do Prahy

Kazila mi jarní i letní prázdniny. A dělala to s velkou radostí. Jsem přesvědčena o tom, že právě kvůli Ivoně jsem coby nezletilá neměla nikdy žádného kluka.

Všichni se mi zprotivili prázdninovým civěním na Ivonu natolik, že když mi pak o školní rok udělali nějakou nabídku, zasyčela jsem.

“Hele, běž si radši do Prahy za Ivonkou a neztrácej se mnou čas!” A když jsem dosáhla plnoletosti a ocitla se v Praze na koleji, Ivona mi nedala pokoj. Kdepak, příbuzných se člověk jen tak snadno nezbaví.

Soudím, že vzhledem ke své povaze neměla žádné kamarádky, a tak jsem jí zůstala jedině já, sestřenice Irena z hlubokého lesa.

Často mi telefonovala, chodila mě navštěvovat na kolej, zvala mě domů na nedělní obědy. Nemohla jsem odmítnout, přece jen, byla to dcera tátova bratra. Jednoho dne mě na nedělním obědě seznámila s Pavlem. Byl to její spolužák z “vejšky”. Prý vážná známost.

Představila mě slovy: Tak tohle je Irena z hlubokého lesa.

To on si začal

Nutno podotknout, že tehdy už jsem se oblékala “pražsky”, vzezření lesního strašidýlka jsem nechala v hájovně. Pavla moje přezdívka zaujala a se zájmem si vyslechl mé vyprávění o tom, že pocházím ze samoty. Podotkl, že je to romantické.

Ivona vyvalila oči, takovou reakci nečekala. Možná se domnívala, že se mi teď budou posmívat společně. Její kluk Pavel se na mě ale usmíval, byl mi moc sympatický. Pomyslela jsem si: Tebe je, kamaráde, pro tuhle nesnesitelnou nánu škoda.

Ale svatosvatě přísahám, že mě ani nenapadlo, že bych ho Ivoně mohla přebrat. Taková zmije jsem nikdy nebyla. Začal si on, Pavel. Ukázalo se, že s Ivonou chodí tři měsíce a má toho tak akorát.

Ona do něho byla evidentně po uši zamilovaná, on se zakoukal spíš do jejích očividných půvabů. Nicméně, jak mi později prozradil, její chování a její řeči mu už nepřekonatelně lezly na nervy.

Kamínky na okno

Když pak jednoho dne házel kdosi neznámý kamínky na okno koleje, kde jsem bydlela ještě s dalšími dvěma studentkami, myslela jsem, že se mě to netýká, že přicházejí obdivovatelé mých spolubydlících.

Zejména dlouhovlasá dlouhonohá blondýna Lucka jich měla tucty, věčně některý z nich postával pod oknem. Když vyhlédla z okna, poznamenala, že toho kluka nezná. Samotnou ji překvapilo, že tam nestojí její ctitel. Vykoukla jsem, byl tam Pavel.

Divže jsem nevypadla dolů na trávník. Když holky viděly, jak jsem vykolejená, půjčily mi, co mohly: sukni, svetřík, silonky, dokonce mě i rychle nalíčily a kulmou vylepšily neposlušné vlasy.

Byla jsem jim tak vděčná, že jsem jim, když jsem se vracela, koupila dole ve večerce lahev laciného vína.

Vyděšená máma

První rande se opravdu vydařilo. Courali jsme parkem, koukali na měsíc, a že pršelo, to nám bylo naprosto fuk. Nemohla jsem se nezeptat, zda stále ještě chodí s Ivonou, na což odpověděl, že už ne, že už mu z ní definitivně ruply nervy.

Nedivila jsem se, dobře jsem ji znala. S Pavlem jsme si rozuměli natolik, že jsem ho po několika měsících pozvala domů, do hájovny. Moc se těšil. Jenže když se mým rodičům představil, máma vyděšeně zvolala:

“Ježíšmarjá, vy přece chodíte s Ivonou!” A tak moji rodiče pochopili, že jim domů vedu Ivonina kluka. Podezřívali mě, že je to jen ubohá pomsta, ale to se mýlili. Byla to celoživotní láska.

Irena S. (55), severní Čechy