Není nic horšího, než přežít své potomky a zůstat na světě jako jejich posmrtný pomník. Mně se to stalo.

První se narodila Monika. Bylo čerstvě po sametové revoluci a zdravotnictví mělo ještě punc zašlých časů. Narodila se s těžkou srdeční vadou a žila jen dva měsíce. Jejím domovem byl inkubátor, ke kterému jsem chodila denně plakat. Já i můj muž Honza.

Byla to hrůza pozorovat její apatické fialové tělíčko lapající po dechu, z něhož trčela spousta tenkých hadiček. Bylo mi jí tak strašně líto, že jsem cítila, jak mi vynechává vlastní srdce a svírá se nepopsatelnou úzkostí.

Od počátku nedávali lékaři naší dcerce příliš nadějí, vše měla rozhodnout složitá operace. Ten den jsem strachem nespala. Celou noc jsme se s Honzou drželi za ruce a utěšovali se. Jestli to Monika nepřežije, snad se zblázním, říkala jsem mu.

Nezbláznila jsem se. Když nám lékaři oznamovali, že naše dítě při operaci zemřelo, slunce pro nás přestalo svítit, ale snažili jsme se žít dál. Prvních pár měsíců jsem všechno vykonávala jen mechanicky. Svět kolem jsem moc nevnímala.

Honza se choval racionálně, a i když také prožíval velký smutek, snažil se mi být oporou. Po roce jsem znovu otěhotněla. Naše radost byla veliká, ovšem strach, že ani druhé dítě nebude zdravé, ji dost kalil. Po absolvování všech testů nás však uklidnili.

“Chlapeček je v naprostém pořádku,” usmíval se primář a my se začali konečně naplno těšit.

Štěstí se na nás smálo

Davídek nám dělal radost. Kluk jako buk, síla i chuť do života z něj čišely. Když mu byly tři roky, přibyl k němu Michal. Taky zdravý. Byli jsme rodina jak má být, na Moničku jsme ale stále vzpomínali. V zimě však roční Michálek onemocněl.

Chřipka, mysleli jsme si, ale jen do té doby, než začal ve čtyřicetistupňové horečce upadat do bezvědomí. “Honzo, volej sanitku!” křičela jsem na manžela a za chvíli už pod okny houkala siréna. Míšu naložili, já si sedla vedle něj a už jsme uháněli.

Siréna kvílela. V tom okamžiku jsem netušila, že ho vidím živého naposledy. V nemocnici Míšu odvezli na oddělení intenzivní péče a já zůstala sedět na chodbě. Bože, ať to není nic vážného, opakovala jsem si stále dokola.

“Váš syn je v kritickém stavu, je to zánět mozkových blan s velkým otokem mozku,” přišla mě k ránu informovat lékařka. “To ne,” vyhrkla jsem a hned chtěla za synem. “Teď za ním nemůžete,” sdělila mi suše a odkráčela.

Volala jsem manželovi, který ještě v noci odvezl malého Davida k babičce. Seděli jsme na chodbě až do rána a zase se drželi za ruce. “Vzpomínáš? Tohle jsme už jednou zažili,” tiskla jsem mu dlaň. “Dopadne to dobře, uvidíš,” utěšoval mě i sebe. Bohužel se mýlil.

Strach už navždycky

Druhý den upadl Míša do kómatu a den na to zemřel. Byla to strašná rána. Seděli jsme doma v kuchyni za stolem a brečeli. Já, Honza i Davídek. Byly mu čtyři roky, nevěděl, chudák, co se děje, ale když viděl zdrcené rodiče, plakal s námi.

“Odvezu Davídka k našim,” zmobilizoval se nakonec Honza a potácel se se synem v náručí k autu. Když se po hodině vrátil, našel mě na stejném místě. Odnesl mě do ložnice, kde jsem ležela tři dny.

Nespolkla jsem jediné sousto, jen se občas napila čaje, který mi Honza nosil. Pak jsem konečně vstala a začala se nutit do života. Bylo to těžké, do měsíce jsem zhubla deset kilo a spolu s mužem jsme navštěvovali psychologa.

“Mami, kdy přivezete Míšu?” ptával se Davídek, který ještě pojmu smrt nerozuměl. “Míša se odstěhoval do nebíčka,” říkávali jsme mu a on ho hledal v plujících oblacích.

“Támhle je, já ho vidím, jak na nás mává,” občas tvrdil, a tak jsme všichni mávali do nebe a tekly nám po tvářích slzy. I tohle během let přebolelo. David rostl jako jedináček. Hrozně jsem se o něj strašně bála a stále ho napomínala, aby na sebe dával pozor.

Byl to temperamentní kluk. Vychodil základku a nastoupil na střední školu, žádné problémy. Pak přišly osudové prázdniny. David měl rok před maturitou a užíval si s kamarády skopičin. A samozřejmě, že k tomu patřily i holky.

Chodili v partě plavat a kluci se před slečnami naparovali. Skákali šipky, dělali přemety do vody a snažili se upoutat pozornost za každou cenu.

Přišla i do třetice

Stalo se to v lomu pár kilometrů od domu. Průzračná hluboká voda obklopená ostrými skalisky. Břehy i ploché výčnělky vždy zářily všemi barvami, jak byly plné dek a ručníků lidí, kteří se sem sjížděli ze všech stran.

A kluci se rozhodli fascinovat svými skoky z těch nejvyšších míst. Lidé jim tleskali, a to je povzbuzovalo. Náš David nezůstával pozadu. Nakonec vylezl na jeden z vyčnívajících kamenů na okraji propasti, odkud zatím ještě nikdo neskočil.

“Skoč, do toho!” volalo publikum a když se odrážel do prostoru, všichni napětím ztichli. Údajně předvedl skvělou šipku a když mizel pod hladinou, všude se ozývaly obdivné výkřiky. To ale bylo naposledy, kdy ho viděli živého.

Po chvíli se na hladině místo Davida objevila krvavá skvrna. Kluci se hned začali potápět a hledat ho, ale bylo pozdě. Vytáhli už jen jeho bezvládné tělo s proraženou lebkou. Při skoku se trefil čelem přesně do ostrého kamene na dně.

Lidé hned volali sanitku, ale našeho syna už jen odvezli do márnice. Když u nás zazvonila policie, byl doma manžel. Přišla jsem asi za hodinu a našla ho s nožem, jak se snaží podřezat si žíly. “Co děláš?

Zbláznil ses?” začala jsem na něj křičet a tahat mu nůž z ruky, ale on se svezl na zem a v křečovitém klubku naříkal. Teprve teď jsem se to dozvěděla – David je po smrti. Přišli jsme o třetí dítě a zůstali sami.

Manžel skončil na čtyři měsíce v rukou psychiatrů, pak si sbalil ranec a beze slova odešel. Našla jsem od něj v kuchyni dopis, že už víc neunese, že jsme prokletá rodina a proto z “domu smrti” odchází.

Nový smysl života

Mě se ujala moje sestra, bez ní už bych tady nebyla. Léčila jsem se několik let na těžké deprese a změnila se k nepoznání. Šedý obličej se zapadlýma rudýma očima od pláče a rozklepané ruce. V mozku jsem neudržela žádnou myšlenku.

“Vraťte mi moje děti,” kvílela jsem celé noci a připadala si, že si odpykávám to nejhorší peklo ještě tady na zemi. Příroda je však zázračná, že i tak zraněnou duši dokáže vyléčit. Po dvou letech začaly moje deprese slábnout. Moje sestra totiž našla lék.

Obě nás přihlásila jako dobrovolnice do organizace, která pomáhá dětem ze sociálně slabých rodin. Začali jsme si s nimi chodit hrát, vymýšlet jim program, učit se s nimi a zkoušet jim ulehčit v jejich problémech.

Zpočátku jsem na ně nemohla ani promluvit a jen je pozorovala zpovzdálí. To nejsou moje děti, co mi je do nich, říkala jsem si, ale po čase, když jsem viděla, jak jsou milé a dychtivé, jsem se pomalu začala zapojovat.

“Teto, nebuď tak smutná, já jsem ti nakreslila princeznu,” řekla mi jednou pětiletá Aranka a vylezla mi na klín. To byl přelomový den! Vzala jsem jí do náruče a rozplakala se dojetím.

Tohle mi mohla říkat i moje Monika, přece ji nezklamu – a vzala jsem si obrázek, který mi zarámovaný visí dodnes v pokoji. Časem jsem v práci pro potřebné děti našla smysl života a teď, po sedmi letech, si už bez ní nedokážu představit jediný den.

Jsem sama, bez muže i bez dětí, ale přitom jsem součástí obrovské rodiny, kterou miluju, jako by to byla moje vlastní.

Světlana (51), Praha