Domů     Osud s námi neměl slitování
Osud s námi neměl slitování
7 minut čtení

Není nic horšího, než přežít své potomky a zůstat na světě jako jejich posmrtný pomník. Mně se to stalo.

První se narodila Monika. Bylo čerstvě po sametové revoluci a zdravotnictví mělo ještě punc zašlých časů. Narodila se s těžkou srdeční vadou a žila jen dva měsíce. Jejím domovem byl inkubátor, ke kterému jsem chodila denně plakat. Já i můj muž Honza.

Byla to hrůza pozorovat její apatické fialové tělíčko lapající po dechu, z něhož trčela spousta tenkých hadiček. Bylo mi jí tak strašně líto, že jsem cítila, jak mi vynechává vlastní srdce a svírá se nepopsatelnou úzkostí.

Od počátku nedávali lékaři naší dcerce příliš nadějí, vše měla rozhodnout složitá operace. Ten den jsem strachem nespala. Celou noc jsme se s Honzou drželi za ruce a utěšovali se. Jestli to Monika nepřežije, snad se zblázním, říkala jsem mu.

Nezbláznila jsem se. Když nám lékaři oznamovali, že naše dítě při operaci zemřelo, slunce pro nás přestalo svítit, ale snažili jsme se žít dál. Prvních pár měsíců jsem všechno vykonávala jen mechanicky. Svět kolem jsem moc nevnímala.

Honza se choval racionálně, a i když také prožíval velký smutek, snažil se mi být oporou. Po roce jsem znovu otěhotněla. Naše radost byla veliká, ovšem strach, že ani druhé dítě nebude zdravé, ji dost kalil. Po absolvování všech testů nás však uklidnili.

“Chlapeček je v naprostém pořádku,” usmíval se primář a my se začali konečně naplno těšit.

Štěstí se na nás smálo

Davídek nám dělal radost. Kluk jako buk, síla i chuť do života z něj čišely. Když mu byly tři roky, přibyl k němu Michal. Taky zdravý. Byli jsme rodina jak má být, na Moničku jsme ale stále vzpomínali. V zimě však roční Michálek onemocněl.

Chřipka, mysleli jsme si, ale jen do té doby, než začal ve čtyřicetistupňové horečce upadat do bezvědomí. “Honzo, volej sanitku!” křičela jsem na manžela a za chvíli už pod okny houkala siréna. Míšu naložili, já si sedla vedle něj a už jsme uháněli.

Siréna kvílela. V tom okamžiku jsem netušila, že ho vidím živého naposledy. V nemocnici Míšu odvezli na oddělení intenzivní péče a já zůstala sedět na chodbě. Bože, ať to není nic vážného, opakovala jsem si stále dokola.

“Váš syn je v kritickém stavu, je to zánět mozkových blan s velkým otokem mozku,” přišla mě k ránu informovat lékařka. “To ne,” vyhrkla jsem a hned chtěla za synem. “Teď za ním nemůžete,” sdělila mi suše a odkráčela.

Volala jsem manželovi, který ještě v noci odvezl malého Davida k babičce. Seděli jsme na chodbě až do rána a zase se drželi za ruce. “Vzpomínáš? Tohle jsme už jednou zažili,” tiskla jsem mu dlaň. “Dopadne to dobře, uvidíš,” utěšoval mě i sebe. Bohužel se mýlil.

Strach už navždycky

Druhý den upadl Míša do kómatu a den na to zemřel. Byla to strašná rána. Seděli jsme doma v kuchyni za stolem a brečeli. Já, Honza i Davídek. Byly mu čtyři roky, nevěděl, chudák, co se děje, ale když viděl zdrcené rodiče, plakal s námi.

“Odvezu Davídka k našim,” zmobilizoval se nakonec Honza a potácel se se synem v náručí k autu. Když se po hodině vrátil, našel mě na stejném místě. Odnesl mě do ložnice, kde jsem ležela tři dny.

Nespolkla jsem jediné sousto, jen se občas napila čaje, který mi Honza nosil. Pak jsem konečně vstala a začala se nutit do života. Bylo to těžké, do měsíce jsem zhubla deset kilo a spolu s mužem jsme navštěvovali psychologa.

“Mami, kdy přivezete Míšu?” ptával se Davídek, který ještě pojmu smrt nerozuměl. “Míša se odstěhoval do nebíčka,” říkávali jsme mu a on ho hledal v plujících oblacích.

“Támhle je, já ho vidím, jak na nás mává,” občas tvrdil, a tak jsme všichni mávali do nebe a tekly nám po tvářích slzy. I tohle během let přebolelo. David rostl jako jedináček. Hrozně jsem se o něj strašně bála a stále ho napomínala, aby na sebe dával pozor.

Byl to temperamentní kluk. Vychodil základku a nastoupil na střední školu, žádné problémy. Pak přišly osudové prázdniny. David měl rok před maturitou a užíval si s kamarády skopičin. A samozřejmě, že k tomu patřily i holky.

Chodili v partě plavat a kluci se před slečnami naparovali. Skákali šipky, dělali přemety do vody a snažili se upoutat pozornost za každou cenu.

Přišla i do třetice

Stalo se to v lomu pár kilometrů od domu. Průzračná hluboká voda obklopená ostrými skalisky. Břehy i ploché výčnělky vždy zářily všemi barvami, jak byly plné dek a ručníků lidí, kteří se sem sjížděli ze všech stran.

A kluci se rozhodli fascinovat svými skoky z těch nejvyšších míst. Lidé jim tleskali, a to je povzbuzovalo. Náš David nezůstával pozadu. Nakonec vylezl na jeden z vyčnívajících kamenů na okraji propasti, odkud zatím ještě nikdo neskočil.

“Skoč, do toho!” volalo publikum a když se odrážel do prostoru, všichni napětím ztichli. Údajně předvedl skvělou šipku a když mizel pod hladinou, všude se ozývaly obdivné výkřiky. To ale bylo naposledy, kdy ho viděli živého.

Po chvíli se na hladině místo Davida objevila krvavá skvrna. Kluci se hned začali potápět a hledat ho, ale bylo pozdě. Vytáhli už jen jeho bezvládné tělo s proraženou lebkou. Při skoku se trefil čelem přesně do ostrého kamene na dně.

Lidé hned volali sanitku, ale našeho syna už jen odvezli do márnice. Když u nás zazvonila policie, byl doma manžel. Přišla jsem asi za hodinu a našla ho s nožem, jak se snaží podřezat si žíly. “Co děláš?

Zbláznil ses?” začala jsem na něj křičet a tahat mu nůž z ruky, ale on se svezl na zem a v křečovitém klubku naříkal. Teprve teď jsem se to dozvěděla – David je po smrti. Přišli jsme o třetí dítě a zůstali sami.

Manžel skončil na čtyři měsíce v rukou psychiatrů, pak si sbalil ranec a beze slova odešel. Našla jsem od něj v kuchyni dopis, že už víc neunese, že jsme prokletá rodina a proto z “domu smrti” odchází.

Nový smysl života

Mě se ujala moje sestra, bez ní už bych tady nebyla. Léčila jsem se několik let na těžké deprese a změnila se k nepoznání. Šedý obličej se zapadlýma rudýma očima od pláče a rozklepané ruce. V mozku jsem neudržela žádnou myšlenku.

“Vraťte mi moje děti,” kvílela jsem celé noci a připadala si, že si odpykávám to nejhorší peklo ještě tady na zemi. Příroda je však zázračná, že i tak zraněnou duši dokáže vyléčit. Po dvou letech začaly moje deprese slábnout. Moje sestra totiž našla lék.

Obě nás přihlásila jako dobrovolnice do organizace, která pomáhá dětem ze sociálně slabých rodin. Začali jsme si s nimi chodit hrát, vymýšlet jim program, učit se s nimi a zkoušet jim ulehčit v jejich problémech.

Zpočátku jsem na ně nemohla ani promluvit a jen je pozorovala zpovzdálí. To nejsou moje děti, co mi je do nich, říkala jsem si, ale po čase, když jsem viděla, jak jsou milé a dychtivé, jsem se pomalu začala zapojovat.

“Teto, nebuď tak smutná, já jsem ti nakreslila princeznu,” řekla mi jednou pětiletá Aranka a vylezla mi na klín. To byl přelomový den! Vzala jsem jí do náruče a rozplakala se dojetím.

Tohle mi mohla říkat i moje Monika, přece ji nezklamu – a vzala jsem si obrázek, který mi zarámovaný visí dodnes v pokoji. Časem jsem v práci pro potřebné děti našla smysl života a teď, po sedmi letech, si už bez ní nedokážu představit jediný den.

Jsem sama, bez muže i bez dětí, ale přitom jsem součástí obrovské rodiny, kterou miluju, jako by to byla moje vlastní.

Světlana (51), Praha

Související články
3 minuty čtení
Ve stejném vchodu žiju skoro padesát let. Přišli jsme sem s mužem krátce po svatbě. Bylo tu tehdy tolik energie. Tolik mi to chybí. Výtah se porouchával každý týden, ale všechno mělo nějaký smysl. Lidé se znali, mluvili spolu, slavili Silvestra na chodbě, scházeli se u kávy. Dnes tu bydlím sama. Manžel umřel před dvanácti lety. Děti žijí v zahraničí, občas mi pošlou pohled nebo fotku přes e-mai
6 minut čtení
Když jsem byla mladší, měla jsem spoustu představ o tom, jak by měl život mých dětí vypadat. Jenže vize se naprosto rozešly s realitou. Možná až příliš jsem měla na srdci dobro pro své děti. Někdo by řekl, že jsem si myslela, že když jsem je přivedla na svět, kojila je, vodila do školy, tak tím získávám i právo určovat, s kým budou žít. Nebo spíš s kým žít nemají. Tak to není. Pokud vycítíte, ž
2 minuty čtení
V posledních letech si čím dál častěji vybavuji dům na kraji vesnice, kde jsem vyrůstala. Mohu jen vzpomínat. Nebyl nijak výjimečný. Malý, kamenný domek s oprýskanou omítkou a střechou, kam pořád někde zatékalo. Ale v mém srdci je to místo, které mě naučilo milovat obyčejné věci. Dny dětství pod ořešákem Na zahradě stál veliký ořešák. Pod jeho korunou jsme si s kamarády stavěli bunkry z d
3 minuty čtení
Byli pro mě rytířové. Starší bráchové, kteří se o mě starali jako o princeznu. Ta pohádka však brzy skončila. Nebyla jsem jejich otravná ségra, hráli si se mnou a hýčkali mne. Všichni jsme mezi sebou měli velké pouto. Jenže pak… Byla jsem malá holčička, když jsem přišla o svého prvního bratra Pavla. Bylo mi deset let, když se to stalo. Ten den se mi navždy vypálil do paměti, jako by to bylo vče
5 minut čtení
Tíží mě šrám. Bolest z mateřské lásky. Té, kterou jsem od mámy nedostala, i mojí, kterou jsem nebyla schopná V srdci cítím těžkost, kterou nosím celý život. Byla jsem adoptovaná. Moji rodiče nebyli moji. Žila jsem ale roky ve sladké nevědomosti, měla jsem díky tomu šťastné dětství. Normální období mého života. Ale pak… I když mi má náhradní rodina dala střechu nad hlavou, teplo a péči, některé
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Luminox rozšiřuje sérii RECON s novými 8830 NAV SPEC
iluxus.cz
Luminox rozšiřuje sérii RECON s novými 8830 NAV SPEC
Společnost Luminox, švýcarská značka hodinek, které důvěřují příslušníci Navy SEALs, záchranáři a elitní dobrodruzi po celém světě, s hrdostí představuje další evoluci hodinek připravených pro mise: ř
Zapečená cuketa se slaninou
tisicereceptu.cz
Zapečená cuketa se slaninou
Můžete vynechat slaninu, čímž z tohoto pokrmu uděláte i skvělé jídlo pro vegetariány. Suroviny 2 menší cukety 100 g anglické slaniny 50 g tvrdého sýra sůl šlehačka prolisovaný česnek a byli
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Abysál: Zóna, kde žijí monstra? Co se skrývá v nejtemnějších hlubinách oceánu?
enigmaplus.cz
Abysál: Zóna, kde žijí monstra? Co se skrývá v nejtemnějších hlubinách oceánu?
Chapadla, ostré zuby či démonické ryby bez tváře. Hlubomořská zóna Abysál je jedno z nejtemnějších míst na naši Zemi. Sluneční světlo sem neproniká a tak zde život probíhá ve věčné temnotě. Mohou se v
Baroni omezili práva nehodného krále
historyplus.cz
Baroni omezili práva nehodného krále
Král se tváří vznešeně, ale potají skřípe zuby. Historický dokument, jehož platnost právě stvrzuje přiložením své pečeti, mu nadiktovali vzbouřenci z řad vysoké šlechty, kteří o pár dní dříve obsadili Londýn. Anglie v roce 1199 truchlí i oslavuje současně. Tento svět právě opustil chrabrý král Richard Lví srdce (*1157), ale země vzápětí získává nového panovníka. Stává se
Experiment Tuskegee: Ve jménu vědy nemáte nárok na penicilin!
21stoleti.cz
Experiment Tuskegee: Ve jménu vědy nemáte nárok na penicilin!
Odstartovalo to v roce 1932 a trvalo další čtyři dekády. Americká Veřejná zdravotní služba (PHS) realizovala projekt zaměřený na studium syfilidy u Afroameričanů. Ty pak nechala desítky let trpět, aby
Konečně už nemusím tak zoufale šetřit
skutecnepribehy.cz
Konečně už nemusím tak zoufale šetřit
Důchod, který jsem pobírala, nebyla žádná sláva. Zoufale jsem si hledala brigádu nebo jiný zdroj příjmu. Až si mě našla skvělá práce sama. Na ten nápad mě přivedla bývalá kolegyně Jarka. Prý si našla senzační brigádu. „Přes noc doplňuji zboží v nákupním centru a mám za to spoustu peněz. No věřila bys tomu?“ vysvětlovala mi nadšeně. Brada
Svrab je zase mezi námi
nejsemsama.cz
Svrab je zase mezi námi
Svědění, vyrážka, bezesné noci a nejasná diagnóza. Možná se nejedná o alergii, ale o svrab. Šíří se mezi námi takřka raketovou rychlostí. Co s ním? Je to kožní onemocnění, které je aktuálně na velkém vzestupu. Jak svrab vypadá, proč se tak rychle šíří, jak se chránit a co na něj skutečně zabírá? Proč se svrab vrací? Možná jste o něm slyšela z vyprávění
Šokující zpověď Keanu Reevese: Slavný herec prý viděl duchy!
epochalnisvet.cz
Šokující zpověď Keanu Reevese: Slavný herec prý viděl duchy!
Herec se svým kamarádem zastaví stopařce. Je to mladá dívka, co se prý potřebuje dostat domů. Jenže, když se auto přiblíží až k mostu, který vede do města, děvče zmizí, jako kdyby tu ani nikdy nebylo. Šlo snad u nějaký přelud, nebo třeba ducha, který věčně bloudí krajinou?   Když je hollywoodskému herci Keanu Reevesovi
LITOMĚŘICKÉ VINOBRANÍ 2025.
epochanacestach.cz
LITOMĚŘICKÉ VINOBRANÍ 2025.
Jedná se o jednu z největších a nejoblíbenějších akcí ve městě. Slavnost sklizně vinné révy je spojena s kulturním programem, hudebními vystoupeními, degustacemi vína, burčáku a dalších pochutin. Kulturní program bude probíhat opět na několika scénách – Mírové náměstí, historická scéna, divadelní nádvoří, hradní nádvoří, Tržnice Felixe Holzmanna, Dominikánské náměstí a klub Baronka. http://mkz-ltm.cz/mimoobjekty/program/vinobrani-2025-6126.html
Mužům umí Švandová stále poplést hlavy
nasehvezdy.cz
Mužům umí Švandová stále poplést hlavy
Internet a sociální sítě se pro herečku Janu Švandovou (78) stávají novou zábavou a herečka přiznala, že se do jejich objevování vrhá s nadšením. Sleduje, co se kolem děje, a přiznává, že si užívá
Abeceda českých vynálezů, které změnily svět
epochaplus.cz
Abeceda českých vynálezů, které změnily svět
Chytré české mozky daly světu už obrovské množství významných objevů, od těch notoricky známých, starých i stovky let, až po ty nové, o kterých jste možná ještě neslyšeli. Všechny vyjmenovat nedokážeme, ale provedeme vás abecedou těch, které zanechaly nesmazatelnou stopu. Lodě jezdí rychleji, rány se lépe hojí, fotografie už nejsou černobílé a táborníkům neteče do