Domů     Osud s námi neměl slitování
Osud s námi neměl slitování
7 minut čtení

Není nic horšího, než přežít své potomky a zůstat na světě jako jejich posmrtný pomník. Mně se to stalo.

První se narodila Monika. Bylo čerstvě po sametové revoluci a zdravotnictví mělo ještě punc zašlých časů. Narodila se s těžkou srdeční vadou a žila jen dva měsíce. Jejím domovem byl inkubátor, ke kterému jsem chodila denně plakat. Já i můj muž Honza.

Byla to hrůza pozorovat její apatické fialové tělíčko lapající po dechu, z něhož trčela spousta tenkých hadiček. Bylo mi jí tak strašně líto, že jsem cítila, jak mi vynechává vlastní srdce a svírá se nepopsatelnou úzkostí.

Od počátku nedávali lékaři naší dcerce příliš nadějí, vše měla rozhodnout složitá operace. Ten den jsem strachem nespala. Celou noc jsme se s Honzou drželi za ruce a utěšovali se. Jestli to Monika nepřežije, snad se zblázním, říkala jsem mu.

Nezbláznila jsem se. Když nám lékaři oznamovali, že naše dítě při operaci zemřelo, slunce pro nás přestalo svítit, ale snažili jsme se žít dál. Prvních pár měsíců jsem všechno vykonávala jen mechanicky. Svět kolem jsem moc nevnímala.

Honza se choval racionálně, a i když také prožíval velký smutek, snažil se mi být oporou. Po roce jsem znovu otěhotněla. Naše radost byla veliká, ovšem strach, že ani druhé dítě nebude zdravé, ji dost kalil. Po absolvování všech testů nás však uklidnili.

“Chlapeček je v naprostém pořádku,” usmíval se primář a my se začali konečně naplno těšit.

Štěstí se na nás smálo

Davídek nám dělal radost. Kluk jako buk, síla i chuť do života z něj čišely. Když mu byly tři roky, přibyl k němu Michal. Taky zdravý. Byli jsme rodina jak má být, na Moničku jsme ale stále vzpomínali. V zimě však roční Michálek onemocněl.

Chřipka, mysleli jsme si, ale jen do té doby, než začal ve čtyřicetistupňové horečce upadat do bezvědomí. “Honzo, volej sanitku!” křičela jsem na manžela a za chvíli už pod okny houkala siréna. Míšu naložili, já si sedla vedle něj a už jsme uháněli.

Siréna kvílela. V tom okamžiku jsem netušila, že ho vidím živého naposledy. V nemocnici Míšu odvezli na oddělení intenzivní péče a já zůstala sedět na chodbě. Bože, ať to není nic vážného, opakovala jsem si stále dokola.

“Váš syn je v kritickém stavu, je to zánět mozkových blan s velkým otokem mozku,” přišla mě k ránu informovat lékařka. “To ne,” vyhrkla jsem a hned chtěla za synem. “Teď za ním nemůžete,” sdělila mi suše a odkráčela.

Volala jsem manželovi, který ještě v noci odvezl malého Davida k babičce. Seděli jsme na chodbě až do rána a zase se drželi za ruce. “Vzpomínáš? Tohle jsme už jednou zažili,” tiskla jsem mu dlaň. “Dopadne to dobře, uvidíš,” utěšoval mě i sebe. Bohužel se mýlil.

Strach už navždycky

Druhý den upadl Míša do kómatu a den na to zemřel. Byla to strašná rána. Seděli jsme doma v kuchyni za stolem a brečeli. Já, Honza i Davídek. Byly mu čtyři roky, nevěděl, chudák, co se děje, ale když viděl zdrcené rodiče, plakal s námi.

“Odvezu Davídka k našim,” zmobilizoval se nakonec Honza a potácel se se synem v náručí k autu. Když se po hodině vrátil, našel mě na stejném místě. Odnesl mě do ložnice, kde jsem ležela tři dny.

Nespolkla jsem jediné sousto, jen se občas napila čaje, který mi Honza nosil. Pak jsem konečně vstala a začala se nutit do života. Bylo to těžké, do měsíce jsem zhubla deset kilo a spolu s mužem jsme navštěvovali psychologa.

“Mami, kdy přivezete Míšu?” ptával se Davídek, který ještě pojmu smrt nerozuměl. “Míša se odstěhoval do nebíčka,” říkávali jsme mu a on ho hledal v plujících oblacích.

“Támhle je, já ho vidím, jak na nás mává,” občas tvrdil, a tak jsme všichni mávali do nebe a tekly nám po tvářích slzy. I tohle během let přebolelo. David rostl jako jedináček. Hrozně jsem se o něj strašně bála a stále ho napomínala, aby na sebe dával pozor.

Byl to temperamentní kluk. Vychodil základku a nastoupil na střední školu, žádné problémy. Pak přišly osudové prázdniny. David měl rok před maturitou a užíval si s kamarády skopičin. A samozřejmě, že k tomu patřily i holky.

Chodili v partě plavat a kluci se před slečnami naparovali. Skákali šipky, dělali přemety do vody a snažili se upoutat pozornost za každou cenu.

Přišla i do třetice

Stalo se to v lomu pár kilometrů od domu. Průzračná hluboká voda obklopená ostrými skalisky. Břehy i ploché výčnělky vždy zářily všemi barvami, jak byly plné dek a ručníků lidí, kteří se sem sjížděli ze všech stran.

A kluci se rozhodli fascinovat svými skoky z těch nejvyšších míst. Lidé jim tleskali, a to je povzbuzovalo. Náš David nezůstával pozadu. Nakonec vylezl na jeden z vyčnívajících kamenů na okraji propasti, odkud zatím ještě nikdo neskočil.

“Skoč, do toho!” volalo publikum a když se odrážel do prostoru, všichni napětím ztichli. Údajně předvedl skvělou šipku a když mizel pod hladinou, všude se ozývaly obdivné výkřiky. To ale bylo naposledy, kdy ho viděli živého.

Po chvíli se na hladině místo Davida objevila krvavá skvrna. Kluci se hned začali potápět a hledat ho, ale bylo pozdě. Vytáhli už jen jeho bezvládné tělo s proraženou lebkou. Při skoku se trefil čelem přesně do ostrého kamene na dně.

Lidé hned volali sanitku, ale našeho syna už jen odvezli do márnice. Když u nás zazvonila policie, byl doma manžel. Přišla jsem asi za hodinu a našla ho s nožem, jak se snaží podřezat si žíly. “Co děláš?

Zbláznil ses?” začala jsem na něj křičet a tahat mu nůž z ruky, ale on se svezl na zem a v křečovitém klubku naříkal. Teprve teď jsem se to dozvěděla – David je po smrti. Přišli jsme o třetí dítě a zůstali sami.

Manžel skončil na čtyři měsíce v rukou psychiatrů, pak si sbalil ranec a beze slova odešel. Našla jsem od něj v kuchyni dopis, že už víc neunese, že jsme prokletá rodina a proto z “domu smrti” odchází.

Nový smysl života

Mě se ujala moje sestra, bez ní už bych tady nebyla. Léčila jsem se několik let na těžké deprese a změnila se k nepoznání. Šedý obličej se zapadlýma rudýma očima od pláče a rozklepané ruce. V mozku jsem neudržela žádnou myšlenku.

“Vraťte mi moje děti,” kvílela jsem celé noci a připadala si, že si odpykávám to nejhorší peklo ještě tady na zemi. Příroda je však zázračná, že i tak zraněnou duši dokáže vyléčit. Po dvou letech začaly moje deprese slábnout. Moje sestra totiž našla lék.

Obě nás přihlásila jako dobrovolnice do organizace, která pomáhá dětem ze sociálně slabých rodin. Začali jsme si s nimi chodit hrát, vymýšlet jim program, učit se s nimi a zkoušet jim ulehčit v jejich problémech.

Zpočátku jsem na ně nemohla ani promluvit a jen je pozorovala zpovzdálí. To nejsou moje děti, co mi je do nich, říkala jsem si, ale po čase, když jsem viděla, jak jsou milé a dychtivé, jsem se pomalu začala zapojovat.

“Teto, nebuď tak smutná, já jsem ti nakreslila princeznu,” řekla mi jednou pětiletá Aranka a vylezla mi na klín. To byl přelomový den! Vzala jsem jí do náruče a rozplakala se dojetím.

Tohle mi mohla říkat i moje Monika, přece ji nezklamu – a vzala jsem si obrázek, který mi zarámovaný visí dodnes v pokoji. Časem jsem v práci pro potřebné děti našla smysl života a teď, po sedmi letech, si už bez ní nedokážu představit jediný den.

Jsem sama, bez muže i bez dětí, ale přitom jsem součástí obrovské rodiny, kterou miluju, jako by to byla moje vlastní.

Světlana (51), Praha

Související články
2 minuty čtení
V posledních letech si čím dál častěji vybavuji dům na kraji vesnice, kde jsem vyrůstala. Mohu jen vzpomínat. Nebyl nijak výjimečný. Malý, kamenný domek s oprýskanou omítkou a střechou, kam pořád někde zatékalo. Ale v mém srdci je to místo, které mě naučilo milovat obyčejné věci. Dny dětství pod ořešákem Na zahradě stál veliký ořešák. Pod jeho korunou jsme si s kamarády stavěli bunkry z d
3 minuty čtení
Byli pro mě rytířové. Starší bráchové, kteří se o mě starali jako o princeznu. Ta pohádka však brzy skončila. Nebyla jsem jejich otravná ségra, hráli si se mnou a hýčkali mne. Všichni jsme mezi sebou měli velké pouto. Jenže pak… Byla jsem malá holčička, když jsem přišla o svého prvního bratra Pavla. Bylo mi deset let, když se to stalo. Ten den se mi navždy vypálil do paměti, jako by to bylo vče
5 minut čtení
Tíží mě šrám. Bolest z mateřské lásky. Té, kterou jsem od mámy nedostala, i mojí, kterou jsem nebyla schopná V srdci cítím těžkost, kterou nosím celý život. Byla jsem adoptovaná. Moji rodiče nebyli moji. Žila jsem ale roky ve sladké nevědomosti, měla jsem díky tomu šťastné dětství. Normální období mého života. Ale pak… I když mi má náhradní rodina dala střechu nad hlavou, teplo a péči, některé
3 minuty čtení
Když se mi vybaví Marie, jako první vidím její smích. Rozléhal se po celé ulici, byl nakažlivý jako jarní radost. Už 30 let jen vzpomínám. Znaly jsme se od školky, ale nejvíc jsme si byly blízké na střední. V létě jsme sedávaly na lavičce před jejím domem, v ruce měly ta kulatá lízátka, která byla buď jahodová, nebo citronová. Probíraly jsme celý svět. Kluky, hudbu, sny. Byla vždycky odvážnější
3 minuty čtení
Bylo to loni na podzim, když ten dům vzplanul. Seděli jsme doma ve městě, byl už večer, když zazvonil telefon. Volali nám z hasičského sboru z vesnice. Soused zahlédl plameny, kdy to vzplálo od blesku. Na pach kouře, který se mi vryl do paměti i několik hodin poté, co jsme dorazili, nezapomenu. Vzpomínky v kouři Ten dům patřil manželovým rodičům. Bydleli tam celý život a on tam vyrůstal.
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Lexus oslavil vítěze Zlatého Lva Jima Jarmusche při závěru 82. Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách
iluxus.cz
Lexus oslavil vítěze Zlatého Lva Jima Jarmusche při závěru 82. Mezinárodního filmového festivalu v Benátkách
Umělce, tvůrce a mezinárodní hosty opět doprovázely na akce na červeném koberci v Palazzo del Cinema elektrifikované vozy značky Lexus. Lexus v roli sponzora a poskytovatele oficiálních vozů festivalu
Geniální kráska Hedy Lamarrová
epochalnisvet.cz
Geniální kráska Hedy Lamarrová
Když Bůh rozdával krásu a inteligenci, u Hedy musel klimbnout, protože jí nadělil dvakrát. Jak jinak si vysvětlit, že vynález, který změnil svět, má na triku nejkrásnější žena své doby?   Ve dvanácti letech vyhraje rodačka z Vídně Hedwig Kieslerová (1914–2000) soutěž krásy, v šestnácti se vetře v Berlíně k filmu jako komparzistka. Rychle upoutá
Ondřejovská hvězdárna: Vyrostla kvůli žalu?
historyplus.cz
Ondřejovská hvězdárna: Vyrostla kvůli žalu?
Jeho bratr Jan onemocněl. Dostal akutní zápal slepého střeva a po operaci nečekaně zemřel. Josef je zdrcený a má chuť všeho nechat. Nakonec ale změní názor a dokončí projekt, který si společně vysnili!   Oba mají rádi vědu a techniku. Básnická sbírka Písně kosmické od Jana Nerudy (1834–1891) v nich probudí zájem o astronomii i
Rudá věž smrti jako memento komunistické zvůle
21stoleti.cz
Rudá věž smrti jako memento komunistické zvůle
Byl rok 1951. Komunistický režim drtil svobodu v Československu jako obří hydraulický svěrák. V Ostrově na Karlovarsku vznikl areál ke zpracování uranové rudy, jež byla vytěžena v okolí. Nad celým pro
DEN MEDU 2025
epochanacestach.cz
DEN MEDU 2025
Devátý ročník oblíbené akce – Dny evropského dědictví a Den medu, který se bude konat na zámku v Liblicích. Můžete se těšit na speciální nabídku produktů od včelařů, medové pivo a mnoho dalšího. Trhy provoněné medem Historická vystoupení a soutěže Animační program pro děti Občerstvení na terase zámku Včelařská výstava Exkluzivní výstava cizokrajných brouků Prohlídky
Vyzkoušejte skvělé sýrové fondue
tisicereceptu.cz
Vyzkoušejte skvělé sýrové fondue
Na vaše párty s puncem luxusu Suroviny 2 stroužky česneku 0,4 l suchého bílého vína 600–700 g tvrdého sýra (ementál) 1–2 lžičky škrobové moučky špetka muškátového oříšku špetka bílého pe
Oz faktor: Brána do jiného světa?
enigmaplus.cz
Oz faktor: Brána do jiného světa?
Když si lidé zpětně vybavují situace, kdy se údajně setkali s UFO, popisují často pocit zvláštního klidu, který jim prostupoval mysl ve chvíli, kdy užasle hleděli na mimozemský objekt. V roce 1983
Proč Rothschildův ples otřásl společností a jak se miliardářská svatba dostala do Guinnesse?
epochaplus.cz
Proč Rothschildův ples otřásl společností a jak se miliardářská svatba dostala do Guinnesse?
Svět se sice neustále mění, ale bohatí a slavní se od nepaměti chtějí odlišovat od ostatních. Nejsou to jen králové a prezidenti, kteří pořádali legendární večírky. Stejně velkolepé, a často i bizarnější, byly i oslavy bohatých finančníků a vlivných osobností. Přesvědčit se o tom můžeme na dvou příkladech, které se nesmazatelně zapsaly do historie opulentních
Jak srazit k zemi cholesterol?
nejsemsama.cz
Jak srazit k zemi cholesterol?
Cholesterol je sice nezbytný pro správné fungování těla, ale jeho nadbytek může ohrožovat zdraví srdce a cév. Než však sáhnete po lécích, zkuste si ho srovnat do normálu podle našich rad. Máte zvýšený cholesterol a slyšíte od lékaře varování o riziku infarktu nebo mrtvice? Jednoduché úpravy životního stylu vám mohou pomoci udržet cholesterol na uzdě. Co vlastně cholesterol je?
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Přijela jsem, a on už nebyl
skutecnepribehy.cz
Přijela jsem, a on už nebyl
V posledních letech si čím dál častěji vybavuji dům na kraji vesnice, kde jsem vyrůstala. Mohu jen vzpomínat. Nebyl nijak výjimečný. Malý, kamenný domek s oprýskanou omítkou a střechou, kam pořád někde zatékalo. Ale v mém srdci je to místo, které mě naučilo milovat obyčejné věci. Dny dětství pod ořešákem Na zahradě stál veliký ořešák. Pod jeho korunou jsme si s kamarády
Nová učitelka bude pro Sokola výzvou?
nasehvezdy.cz
Nová učitelka bude pro Sokola výzvou?
Vztah se neubírá nejlepším směrem! Alespoň podle zvěstí, které se k nám donesly. Když se před třemi lety herec z Vražd v kraji, Ondřej Sokol (53), pochlubil s krásnou, o 21 let mladší přítelkyní, uči