Po manželově smrti jsem se uzavřela do sebe. Už nikdy žádný jiný, rozhodla jsem se. Dva roky jsem jenom truchlila, pak už se na to moje kamarádka Eva nemohla koukat.

Muž mi zemřel, když mi bylo čtyřicet devět let. Byl to osudový vztah, žili jsme jeden pro druhého. Známí nám záviděli, jak moc se máme rádi.

Kamarádky nevěřily, že je něco takového možné, většina byla rozvedená, jiné tvrdily, že s manželem zůstávají jen kvůli tomu, že je finančně zabezpečí, případně kvůli dětem.

Odešel na věčnost

My s Rudolfem jsme si žili skoro jako v pohádce. Jakmile se na našem nebi objevil mráček, brzy se rozplynul.

A když přišel čas, kdy dcera dospěla a, jak se říká, vyletěla z hnízda, a my jsme už mohli myslet jen jeden na druhého, začal Ruda chodit nejdříve po doktorech, později ležel v nemocnicích.

Stále zůstávala kapka naděje, po dvou letech boje se zhoubnou nemocí však manžel zemřel. Byl stejně starý jako já. Bylo zřejmé, že se z toho nikdy nedokážu vzpamatovat.

Stále na hřbitově

První dva roky jsem se téměř přestěhovala na hřbitov. Bydlím v městečku, kde každý každého zná, a tak nebylo těžké zjistit, že místní o mně hovoří jako o svíčkové bábě. Můj smutek jako by nikdo nechápal. Přišla jsem o spřízněnou duši, o životní lásku.

Na hřbitově jsem byla snad častěji než doma, mnozí se mi kvůli tomu posmívali. Jenomže tihle posměváčkové měli doma nevěrné partnery, případně hádavé anebo agresivní, nevěděli vůbec nic o pravé lásce. Ale moje nejlepší kamarádka Eva nebyla povrchní a myslela to se mnou dobře.

Muže jsem nehledala

Po dvou letech, kdy jsem neustále truchlila, mi povídá: „Kdy jsi viděla naposledy živého chlapa? Když nepočítám hrobníka?“ Rozhořčeně jsem odpověděla. „Žádného nechci ani vidět! Nikdo není jako můj Ruda.

A hlavně, prosím tě, žádné dohazování.“ Eva se zatvářila dotčeně a povídá. „Tak něco takového by mě ani ve snu nenapadlo. Dohazování je ubohost.“ Takže jsem jí uvěřila.

Výlet do přírody

O několik týdnů později jsem se vydala na houby. Byl zářivý podzimní den, pozdní babí léto. Houby nerostly, zřejmě bylo na ně sucho. Bloumala jsem s košíkem po lese, když mě vyrušily kroky. Zvedla jsem oči, přede mnou chlap jako hora, rovněž s košíkem.

Usmíval se a sdělil, že zabloudil, protože je tu poprvé. Poprosil mě, zda bych ho z lesa nevyvedla. Nic netušíc jsem mu pomohla najít cestu, jen jsem si v duchu říkala – co je tohle proboha za chlapa, když nemá orientační smysl? To můj Rudolf by našel cestu i z pralesa.

Spiklenci

Když jsme z lesa vyšli, neznámý mi poděkoval a pozval mě na kávu. Ze slušnosti jsem jeho pozvání přijala. Brzy se ukázalo, že je to dobrý známý mé kamarádky Evy a že jeho bloudění po lese byla předem domluvená lest. Nakonec jsem jim oběma odpustila.

S pocestným, jehož orientační smysl je mimochodem vynikající, jsme se začali vídat a dnes už to budou čtyři roky, co spolu žijeme.

Danuše T. (56), západní Čechy