Začalo to hned, jak jsem tu šťastnou zprávu o svém těhotenství, asi v šestém týdnu, oznámila svým blízkým.
„Měla jsi ještě počkat, abys o miminko nepřišla.“ S tímhle výrokem mě překvapila manželova babička. Jako by čas oznámení té šťastné novinky rozhodoval o tom, zda žena své dítě v pořádku donosí.
Později, s přibývajícími babiččinými pověrami, jsem nad tím ale přestala přemýšlet…
Pověry
Asi ve čtvrtém měsíci těhotenství mi zemřela moje milovaná babička. Že bych se snad nezúčastnila jejího pohřbu, bylo vyloučeno. „To bys neměla, něco se ti stane, těhotné nemají chodit na pohřby,“ měla opět obavy o mě a o děťátko manželova babička.
Další varování se na mě už valila ze strany kolegyň: „Ne aby ses na ni dívala, narodilo by se ti bledé dítě!“
Žádné z těchto pověr jsem nevěřila. O čtyři a půl měsíce později se mi opravdu narodil synek bledě růžové pleti. Mezi ostatními miminky vypadal dost „jinak“, dospěleji.
Na jejich řeči jsme nedali
Další bouřku v téhle pověrčivé rodině vyvolalo moje rozhodnutí koupit kočárek ještě před porodem.
Podle babičky, tchyně a všech možných kamarádek jsem tím přivolala neštěstí na sebe i na dítě. Kočárek se prý má kupovat až po narození dítěte, nejlépe až po šestinedělí.
Mojí odpovědí na jejich starosti byl krásný kočárek, který jsme si s manželem pár dní nato dovezli domů.
Další moudré rady
Během těhotenství jsem zažila ještě pár příhod, které stojí za zmínku. Párkrát se mi stalo, že jsem se náhle polekala a chytila se přitom tváře. Manželova babička byla u toho.
Tato starostlivá osůbka mě upozornila i na to, jak je to nerozumné, protože dítě prý bude mít nepěknou skvrnu na tom místě, kterého jsem se dotkla. Uvedla mi i příklad z vesnice:
malé děvčátko s velkou červenou skvrnou na líci, jehož matka je za to určitě zodpovědná.
Měla odpověď na všechno
Pálení žáhy mě trápilo poslední týdny před porodem, hlavně v noci. Vyřešila jsem to tím, že jsem spala takřka vsedě. Předepsaný lék od doktorky jsem nemohla ani cítit, tak mi nezbývalo nic jiného.
Manželova babička našla i na tohle odpověď ve své knize moudrostí a pověr. Prý se mi narodí vlasaté děťátko. Opak byl pravdou, narodil se mi „plešounek“, kterému začaly vlásky růst až ve druhém roce života.
Řídila jsem se svým rozumem
Druhé těhotenství, které následovalo tři roky poté, mi na kráse příliš nepřidalo, spíš naopak a všichni se už těšili na vnučku (děvčátka prý krásu matce ubírají). A byl to zase kluk.
Své choutky na různá jídla jsem měla brát vážně, nic si neodpírat, jinak se něco stane. Takové a podobné rady jsem vděčně vyslechla, poděkovala za ně, ale většinou mi všechno zmizelo z hlavy hned po odchodu od manželovy babičky.
Historky k zasmání
A zapomenout nesmím ani na tuhle perličku: Při první návštěvě s kočárkem u čerstvé prababičky jsem dostala další lekci. „Něco červeného… kde máš něco červeného?“ Tady jsem už odpověď hledala opravdu těžko.
Nechápavě jsem hleděla, když manželova babička odběhla do domu. Za chvíli přišla s krásnou červenou mašličkou a hrdě mi ji připnula na kočárek. „To aby ti chlapce nikdo neuřkl,“ vysvětlila mi. To už bylo na mě moc.
Měla jsem chuť jí říct, že ani jedné z těch pověr nevěřím, ale když jsem viděla její radost z toho, že konečně mohla pro mě něco udělat, nemohla jsem. A tak jsem s tou ozdobou ujela celou cestu až k nám domů.
Ještě dnes, když si s manželem na tahle proroctví vzpomeneme, tak se jim od srdce smějeme…
Světlana H. (60), Morava
