Když moje maminka odešla ze světa vlastní rukou, bylo to pro mě něco šíleného. To jsem ještě netušila, co všechno mě v životě potká.

Pamatuji si na poslední roky s maminkou. Po tom, co odešel táta a bratr začal studovat v jiném městě, jsme zůstaly samy dvě. Maminka měla dost náročnou práci, já končila gymnázium a chystala se také na studium mé vysněné medicíny.

I když náš život byl trochu hektický, nic nenasvědčovalo tomu, že se blíží katastrofa. Na škole mi začal „svaťák“ a já se odjela s kamarádkou učit na maturitu na chatu jejích rodičů.

Nemohla jsem otevřít

Když jsem se vrátila po třech dnech domů, bylo zamčeno a klíče zevnitř. Snažila jsem se na maminku dozvonit, bouchala jsem na dveře a nakonec sousedka řekla, že bych raději měla zavolat policii. Ta našla moji milovanou maminku s podřezanými žilami. Proč?!

Křičelo to všechno ve mně. Nechápala jsem to a dodnes neznám jediný důvod, proč to udělala. Odešla bez sebemenšího slůvka vysvětlení, bez rozloučení. Nevím, jak se mi podařilo za dané situace odmaturovat.

Na vysokou jsem ale musela zapomenout a rychle si začít vydělávat. Odejít jsem narychlo musela i z našeho bytu. Nemohla jsem tam zůstat, protože tam na mě všechno padala.

Klid jsem našla v rodině

Několik let jsem si dost obtížně prokousávala cestu životem. Dostatek práce mi ale dával šanci nemyslet na to, co mě potkala. I když jsem se v noci stále budila a dokonce jsem prý křičela a brečela ze spaní. Pak přišla změna.

U nás v podniku jsem objevila Luboše. Byl o dva roky starší, svobodný a slušný. Nejvíc mi imponoval svým klidem a vyrovnaností, kterou přenášel i na mě. Chodili jsme spolu téměř dva roky a pak se vzali. Rok na to se nám narodilo první dítě.

Měla jsem svou rodinu, své zázemí a říkala jsem si, že konečně snad zlé časy pominuly. K mojí a Lubošově radosti se nám narodila ještě dcera. Co víc jsem si mohla přát. Měla jsem milovaného muže, který naše dvě roztomilé děti přímo zbožňoval.

Věnoval se jim každou volnou chvilku. Byla jsem opravdu šťastná.

Už se domů nevrátil

Bylo to ráno, jako každé jiné. Naše čtyřčlenná rodinka společně posnídala. Já byla stále ještě s Majkou doma na mateřské. Luboš se s námi rozloučil a cestou do práce odvedl Pavlíka do školky.

Celé dopoledne jsme si s Majkou hrály a po obědě jsme došly pro Pavlíka. Připravila jsem prima večeři a nedočkavě čekala, až se manžel vrátí. Plánovali jsme výměnu bytu a já ten den právě objevila skvělou nabídku.

Už jsem se těšila, jak se spolu večer stulíme na pohovce a budeme rozvíjet naše plány do budoucna. On ale pořád nešel. Netušila jsem, co se mohlo stát, ale přepadla mě strašlivá úzkost. Děti už dávno spaly, když se rozezněl zvonek u dveří.

Polomrtvá hrůzou jsem otevřela. Dva policisté mi přišli oznámit, že můj milovaný Luboš nežije.

Musela jsem fungovat dál

Byla to hrůza, která se nedá vypovědět. Manžela našli mrtvého přímo na pracovišti. Nejprve mi oznámili, že šlo o sebevraždu. Pak to chvíli vyšetřovali jako možné cizí zavinění a nakonec to zase uzavřeli jako sebevraždu. Záhad kolem toho bylo víc než dost.

Nedokázala jsem uvěřit, že by se Luboš vzdal dobrovolně života. Života se mnou a svými dětmi, které tak miloval. Vždyť ráno, když odcházel, byl přece naprosto v pořádku. Nechce se mi tomu věřit dodnes. Musím ale přiznat, že to tak nakonec mohlo být.

Vždyť stejnou záhadou pro mě byla smrt maminky. A člověk se asi nikdy nedokáže doopravdy vžít do pocitů a myšlenkového pochodu sebevrahů.

Další chvíle hrůzy

Přes všechny tragédie život šel dál a já se musela postarat o děti. Časem jsem našla i nového přítele. Dokonce jsem se přihlásila i na vysokou školu se speciální pedagogikou a zdárně dokončila bakaláře. Děti mi vyrostly a vyletěly z hnízda.

Pavlík se brzy oženil a já záhy měla první vnučku Dianku. Byla to taková poslušná a roztomilá holčička. Krátce po jejích třináctých narozeninách mi syn zavolal. Prý se nemám bát, ale Dianka snědla nějaké prášky a teď je v nemocnici. Minulost mě zase dohnala.

To přece není možné další sebevražda v rodině. U Dianky naštěstí šlo o demonstrativní pokus z nešťastné lásky. Co nás ale čeká příště?

Tereza D. (64), Ostrava