Moderní technologie mnoho lidí odmítá. Ať už ze zásad nebo proto, že jim nerozumí. Mezi ty patřila bohužel i moje maminka. A stalo se jí to osudným.

Už podle výrazu tváře policistů, kteří přicházejí od lesa mi je jasné, že je konec. Konec všem nadějím, že maminku najdeme živou. Hledalo ji přece tři dny stovky lidí. Profesionálů i dobrovolníků.

Podlamují se mi kolena a mám strach, že omdlím ještě předtím, než si vyslechnu tu špatnou zprávu. Musím se vzchopit. „Narovnej se, zvedni bradu. To zvládneš.“

Jako bych slyšela svoji milovanou mámu.

Byla pořád čiperka

Maminka oslavila na jaře osmdesátku. Byla ale pořád plná síly, zdravá, nic jí nebolelo. Měla velkou chuť do života. Byla plná energie a neustále v pohybu. I mozek jí neustále pracoval na plné obrátky.

Začala se dokonce učit italštinu která se jí vždy líbila a na kterou neměla nikdy dřív čas. Jediné, co se odmítala naučit, bylo pravidelné užívání moderních technologií. Měla sice mobil i počítač, ale obojí využívala jakci rekreačně.

Říkala, že internet, facebook a mobilní telefon ničí mezilidské vztahy. Vždy s každým raději jednala osobně, z očí do očí.

Rozjela se za vnučkou

Moje dcera studovala v Brně a chtěla s babičkou být co nejvíc v kontaktu. Psala si s ní proto mejly a snažila se babičku nalákat i na facebook. Jenže moje máma se na to nedala nachytat.

Raději napekla krabici štrůdlu, nasedla do vlaku a rozjela se za svou vnučkou. Došla si s ní na oběd, pak ji doprovodila na ubytovnu a spokojená odjela zase domů. Vidět vše na vlastní oči, to bylo vždy její heslo.

Náruživá houbařka

Moje maminka také moc ráda chodila na houby. Bydle hned vedle lesa a měla ho prochozený křížem krážem. Houby perfektně znala a dokázala z nich uvařit naprosto skvělé pokrmy. Přestože byla taková čiperka, měla jsem přece jen o ni trochu strach.

Prosila jsem ji proto, aby si nevypínala mobilní telefon, měla ho neustále dost nabitý a nosila ho u sebe. Nikdo si totiž nedokáže představit, jaké stavy se mě zmocňovali, když jsme mamince volala, a ona telefon nezvedala. Byly to vždy šílené chvilky.

Neozvala se mi zpátky

Když ale maminka zjistila, že jsem ji volala, vždy mi zavolala zpátky. Někdy to sice bylo až za dvě, tři hodiny, ale ozvala se a mě se ulevilo. Bydlely jsme přece jen od sebe přes sto kilometrů, takže žádná větší kontrola nebyla možní.

Po posledním volání před třemi dny se mi ale maminka neozvala celé odpoledne ani večer. To už jsem dostala strach a s manželem jsme se za ní rozjeli. Doma ale nebyla a přitom to vypadalo, že si odskočila jen na chvíli. Asi do lesa pro pár hub, napadlo mě. Tak to často dělávala.

Marné hledání

Nejprve jsme hledali s mužem sami. Pak se připojili sousedé a nakonec i policie. Trvalo to nekonečné tři dny. Čím déle probíhalo hledání, tím jasnější bylo, že je to zlé. Přesto jsem až do poslední chvíle doufala. Marně.

Maminka vážně vyběhla do lesa jen na chvíli. Bohužel asi někde škobrtla a spadla do takové uzavřené rokle. Zlomila si přitom nohu a ruku a bez cizí pomoci se odtamtud nemohla dostat. Zřejmě pak ze stresu jí selhalo i srdíčko.

Kdyby měla u sebe mobil, mohla ještě žít. Pomoc by přišla včas.

Hana K. (58), Jihlava