To, kam se člověk narodí, nemůže ovlivnit. Ale při trošce štěstí je možné do nepříznivého vývoje zasáhnout. Chce to jen dostatek trpělivosti a odhodlání nevzdat to. Alespoň mně se to vyplatilo.
Z raného dětství mám vzpomínky dost mlhavé. Ze všeho nejvíc si pamatuji na ten vlak, do kterého nás maminka posadila i s dopisem pro babičku, která nás měla vyzvednout na nádraží. Ale jen mlhavě na mámu. Vlastně si její obličej vůbec nevybavuji, jen postavu, drobnou, hubenou, nedostupnou. Někde v takovém vzpomínkovém pološeru se mi pak vybavují chvíle zoufalství, když jsme se sestrou Magdou stály u vlaku a nebyl nikdo, kdo by nás chtěl. Dodnes cítím tu úzkost a strach z cizích uniformovaných pánů. Pak už si pamatuji jen na děcák. Ten mám vrytý do paměti nesmazatelně na celý život. Vždyť jsme v něm strávila rovných jedenáct let!
Magda odešla brzy
Bylo mi tehdy sedm let a Magdě tři a půl. Ocitly jsme se ze dne na den v úplně cizím prostředí mezi jinými dětmi a neznámými tetami. Několik dní jsme jenom probrečely ani jíst jsme nechtěly. Pak jsme si ale zvykly a nakonec jsme měly radost, že máme nějaké kamarády. Já konečně začala chodit do školy a tam se mi moc líbilo. Pak mi ale osud zasadil obrovskou ránu. Pro Magdičku si přišli nějací úplně cizí manželé a odvedli si ji domů. Adoptovali ji a mně zmizela moje malá sestřička nadobro z očí.
Chtěla jsem za sestrou
Zase jsem prožívala obrovský stres. Ztráta sestry byla pro mne hrozná událost, se kterou jsem se nechtěla smířit. Dvakrát jsem se pokusila z děcáku utéct. I když jsem vlastně nevěděla, kam bych měla jít sestru hledat. Pokaždé mě proto chytli a vrátili zpět do domova, kde jsem se nikdy jako doma necítila. Byla jsem ale už starší dítě, a tak mě si, na rozdíl od sestry, nikdo neadoptoval.
Krušný život v domově
V děcáku jsme tak zůstala až do svých osmnácti let. Zvykla jsem si, ale nebyl to nijak hezký život. Zažila jsem tam různé křivdy, ústrky a šikanu. Časem jsem si na drsné podmínky sice zvykla a dokázala jsem se bránit, ale pořád mě provázela jediná otázka: „Proč se mi to všechno stalo? Proč nemám normální rodinu a kam se poděli moji rodiče?“ A také ta babička, za kterou jsme jely s Magdičkou. Kde té je konec. Zpočátku mi na mé naléhavé otázky nikdo neodpovídal.
Na minulost nebyl čas
Když už jsem byla plnoletá, odešla jsem z domova a našla si práci v pohostinství i s ubytováním. Svět se se mnou zatočil, byla to jedna velká neznámá a já se se životem musela dost obtížně prát. Bylo to cestou pokus, omyl. Jeden takový omyl byl Tomáš. Když jsme s ním otěhotněla, řekla jsem si, že mému dítěti nepřipravím osud bez rodiny, jako jsem měla já. Tomáše jsem si proto vzala, i když jsem tušila, že to není ta správná volba. Byl to barman, který velice rád holdoval alkoholu a opilý pak byl hrubý a násilnický.
Začala jsem pátrat
Nakonec jsme se tedy rozvedli a já s dvanáctiletou dcerou jsem se odstěhovala za prací do jiného města. Dcera se začala postupně vyptávat na babičku a na příbuzné a já pro ni neměla žádné odpovědi. To mě přivedlo k tomu, že jsem znovu začala pátrat po své minulosti. Kontaktovala jsem ještě některé tety z děcáku a měla jsem štěstí. Jedna z nich, už byla v důchodu, a konečně mi řekla informace, které mě nasměrovaly správnou cestou.
Pravda byla krutá
Nejprve jsem zjistila, že moje matka, která nás tak znenadání opustila, před nedávnem zemřela. Náš otec byl neznámý, protože nebyl v rodném listě uveden. Přesto nás tehdy tím vlakem maminka poslala za jakousi babičkou, která zřejmě byla matkou mého otce a neměla ani tušení že existujeme. Navíc jsme dojely na špatnou adresu. Bylo to tolik záhad najednou, že jsem se v tom úplně ztrácela. Bohužel odpověď na to, proč to všechno maminka udělala, už nikdy nedostanu.
Setkání byla úžasné
Moje pátrání se ale vyplatilo a já nakonec slavila velký úspěch. Našla jsem svou sestru. Nechtěla jsem tomu vůbec věřit. Naposledy jsem Magdičku viděla, když jí byly čtyři roky. Teď přede mnou stála neznámá, hezká čtyřicátnice. Už měla dvě dospívající děti a příjemného manžela. A hlavně milující adoptivní rodiče. Celá léta prožila v milující rodině, která nyní k sobě zahrnula i mě s dcerou. Adoptivní rodiče Magdy moc litovali, že si nás tehdy před lety nevzali obě. Ale jak sami přiznali, tenkrát se na výchovu dvou dětí prostě necítili, báli se, že to nezvládnou. Naprosto to chápu a jsem ráda, že je mám aspoň dnes. Jsme konečně rodina.
Veronika B. (47), Olomouc
