Mám s nimi mnoho zvláštních zážitků. Není to nic příjemného, a řekla bych, že pro psychicky slabé jedince je to traumatické.

Jednoho ducha jsem v sobě měla už od svých pěti let. Dozvěděla jsem se to ale až ve svých devatenácti letech při jednom sezení u kinezioložky. Ta chvíle odhalení byla příšerná. Nemohla jsem najednou ze sebe vydat ani hlásku.

Ústa jsem měla sevřená a cítila jsem, že v té chvíli mě ovládá někdo jiný. A to celé mé tělo i duši. Procedura, kdy se kinezioložka snažila ducha odvézt na druhou stranu, trvala téměř dvě hodiny. Mezitím se stala spousta neuvěřitelných věcí. Vůbec jsem nebyla schopna ovládat svá slova a své činy.

Ovládl mě duch Egypťana

Vlastníma očima jsem viděla sebe jako vyhublého, skoro nahého muže. Jmenoval se Hairo a byl to chudý muž z dob egyptských faraónů. Pobodali ho na ulici. Zanechal po sobě ženu a děti a měl velký strach, že bez jeho pomoci zemřou hlady.

Proto se nikdy, za celou tu dlouhou dobu, nedokázal dostat na druhou stranu, aby mohl pokračovat dále. Přebýval v různých tělech a nakonec i v mém. Nechtěl mi ublížit, pouze se bál.

V jedné chvíli, když jej ze mě ta žena vypuzovala, se mě duch zmocnil takovým způsobem, že se mi dokonce změnil hlas. Po dlouhém přemlouvání se ho podařilo přece jen osvobodit a jeho nešťastná duše odešla do světla. A já byla konečně svobodná. Celých čtrnáct dní jsem ale jen a jen plakala.

Trpěla jsem ztrátou

Bylo to, jako by mi vzali bratra. Najednou jsem byla sama a hrozně mi chyběl. Celé dva roky jsem se s tou ztrátou vyrovnávala. Pak se mi stalo ještě několik zážitků s duchy, ovšem to už jsem hned poznala a nechala je s pomocí odborníků rychle odejít.

Duchové jsou nedílnou součástí mého života, mám z nich respekt, ale nebojím se jich. Duchové tu žijí s námi. Možná díky nim mám i určitou schopnost předvídat smrt a nebezpečí.

Objevila jsem ji náhodou při cestách Tureckem, kdy mě místní ženy přemluvily, abych zkusila číst z kávy. Dostala jsem se tenkrát do transu a předpověděla jednomu muži smrt, což se opravdu vzápětí stalo. Nevidím ale jen smrt, ale i to, co přijde poté.

U onoho muže se mi v kávě zjevil bílý kůň, symbol vysvobození. A než zemřel můj otec, věděla jsem to také už několik dní předem, ovšem nemohla jsem nic dělat. Tato schopnost je sice velký dar, ale je to také velmi traumatizující. Vědět, co bude, a nemoci s tím udělat vůbec nic…

René (46), Opava