Cítila jsem se osamělá a vyčítala dceři, že mě nechodí dost často navštěvovat. Když mi v návalu vzteku řekla, abych si pořídila papouška, vzala jsem ji za slovo.
Být doma samotná a nemít s kým popovídat, se mi zajídalo čím dál víc. Koukala jsem stále jen do zdi, už mě nebavila ani televize. Dříve jsem sledovala seriály a romantické telenovely a potom si o nich povídala se sousedkou. Sousedka se ale musela kvůli zdravotnímu stavu odstěhovat do domova důchodců a místo ní se přistěhovala taková metrnice ušňafaná. Ztratila jsem posledního člověka, co jsem měla. Samozřejmě nepočítám svoji dceru. Byla na mě hodná, ale neměla čas, nebo to spíš tvrdila. Co mohla mít pořád na práci? Bylo jí už skoro čtyřicet, žila jen s přítelem a pořád jen někde cestovali a užívali si života, jak se dneska říká. Potom měla mít čas na starou opuštěnou mámu.
Dceři jsem křivdila
Občas jsem se nedokázala ovládnout a vyčetla jí to. „Alenko, to jsme si nemyslela, že na stará kolena budu pořád sama!“ řekla jsem jí jednou hned mezi dveřmi. Ona zachovala klid a z kabelky vytáhla nějaké prospekty. „Tady jsem ti, mami, našla nějaké aktivity, kterými by ses mohla zbývat. Vždyť nejsi ještě tak stará a zdraví ti naštěstí slouží. Mohla bys chodit do seniorského kroužku turistiky, nebo je tady ve městě i divadelní kroužek. Vzpomínám si, jak jsi měla kdysi divadlo ráda! Jo, a zaplatila jsem ti průkazku do knihovny, aby sis mohla půjčovat knížky…“ domlouvala mi, ale mě to v tu chvíli naštvalo víc, než kdyby mlčela. Tak ona mi bude organizovat můj volný čas, místo aby přišla a chvíli se mnou jen tak poseděla? Vyjela jsem na ni, jako už dlouho ne. To, co jsem jí řekla, si jen tak za rámeček nedala. Poslouchala mě tiše, ani jednou mě nepřerušila.
Zdál se mi sen o papouškovi
Už jsem si myslela, že vítězím a že konečně uzná, že mám pravdu, ale ona se jen nadechla a spustila: „Tak já ti něco řeknu. Jestli potřebuješ někoho, kdo tě bude bezmezně poslouchat, pořiď si papouška. Psa raději ne, i ten by ti mohl utéct!“ Zůstala jsem na dceru koukat s otevřenou pusou. Takhle drzá na mě nikdy nebyla! Mlčky jsem ukázala na dveře, aby šla. Když se za ní zavřely dveře, rozplakala jsem se. Litovala jsem toho, co jsem jí řekla. A litovala jsem také sebe, jak jsem všechno pokazila. „Všechno je v háji, moje Alenka nade mnou zlomila hůl!“ říkala jsem si stále dokola a přede mnou se kupily od pláče mokré papírové kapesníky. Vyčerpáním z té hádky jsem usnula v obýváku v křesle. Zdál se mi sen o papouškovi. O krásném barevném ptákovi, který mi bude dělat společnost a já zase jemu. Byl to úplně živý sen, mohla jsem se toho krasavce dotknout a hladit ho po lesklém peří!
V obchodě se mi vysmáli
Vzbudila jsme se úplně nadšená. Moje Alenka to, co řekla, myslela samozřejmě v nadsázce, ale já jsem si usmyslela, že si toho papouška pořídím! Hned jsem se šla poradit do Zverimexu u nás na náměstí. Prodavač, takový mladý kluk, se mi málem vysmál.
„Paní, chovat papouška, to je věda! To není jen tak pro někoho! A taky je velmi drahý. Budete si muset připravit notných pár tisíc!“ řekl a dal najevo, že už se se mnou nemíní bavit. Jeho slova mě hrozně zklamala. Chvíli jsem pozorovala rybičky a potom, se svěšenou hlavou, se chystala k odchodu. On si asi všiml mého zármutku. Přistoupil ke mně a nečekaně mě oslovil. Choval se úplně jinak, než před chvílí. „Jednu radu bych pro vás měl. Dám vám adresu útulku, kde mají i poraněné ptáky a tak. Možná budete mít štěstí!“ Na kus papírku mi napsal adresu i telefonní číslo.
Našla jsem, co jsem hledala
Útulek byl ve městě vzdáleném skoro šedesát kilometrů, ale neodradilo mě to. Hned druhý den jsem se tam vypravila. Přivítala mě sympatická paní a trpělivě mě vyslechla. Pokývala hlavou a ukázala na velkou klec. Byla prázdná, alespoň jsem si to myslela. V koutku, u země na silné větvi, seděl úplně skleslý a skoro holý papoušek. Hlavičku měl skoro u země a vůbec se nehýbal. „To je nás Oldík,“ představila mi ho ta paní. A pokračovala: „Máme ho tu už rok. Nikdo ho nechce, protože je starý a opelichaný. On už to také asi vzdal. Má depresi!“
Do mého kamaráda se zamilovala i dcera
Sedla jsem si na bobek k Oldíkovi a tiše na něho promluvila: „Oldíku, my dva jsme na tom úplně stejně. Nechtěl bys mi dělat společnost?“ Řekla jsem to jen tak, ale Olda na mě upřel svoje krásné oči a já se do něho v tu chvíli zamilovala. Věděla jsem, že jsme dvě spřízněné duše! Domů jsem si vezla Oldíka ve vypůjčené kleci a také spoustu rad. Jak a čím ho krmit, jak o něho pečovat. Nejdůležitější ale byla láska, kterou potřeboval! A tak si s mým Oldíkem děláme navzájem společnost. Zatím nemluví, ale já moc dobře vím, na co zrovna myslí. Chodí volně po celém bytě a dokonce se se mnou dívá o na televizi. Dceři jsem se omluvila a pozvala ji na návštěvu. Když Oldíka uviděla, nevěřila svým očím. Zamilovala se do něho stejně rychle, jako já!
Zdena T. (58), Klatovy
