Z hračky bývají často plačky. V případě mé vnučky Julinky to mělo málem tragické následky. Scházelo málo a přišla by o život.

I přes svůj věk jsem stále aktivní babičkou a se svými vnuky si hraji často a ráda. Hra na schovku u nás je vždy nejoblíbenější. Jen počet úkrytů v domácím prostředí je vždy značně omezená.

Dětem s útlými tělíčky a bujnou fantazií se sem tam podaří najít místo, kde by je nikdo nehledal a ani nenašel, pro nás dospělé s velkým tělem a hlavou to však je náročnější.

Obzvláště, když se útočištěm této hry stane můj malý byt s pár kousky nábytku, kde najít dobrou a neotřelou schovku je opravu tvrdým oříškem.

Když mi jednoho rána zavolala snacha, že Julinka, která často stonala, má zase rýmu a není jí dobře a prosila mne, zda by mohla ke mně, samozřejmě jsem souhlasila.

Mé vnučce bylo tehdy sedm a potom, co jsme si přečetly pár pohádek a zkusily napsat několik písmen z písanky, se začala nudit.

Prosila mě, zda by mohla zazvonit na sousedovic Aničku, se kterou si často hrávala a která byla o rok mladší a tudíž nastupovala do školy až za rok. Byla zrovna s maminkou doma a ta ji pustila k nám.

Já měla zrovna horu žehlení, a tak jsem byla ráda, že bude od holčiček, které se rozhodly hrát svou oblíbenou hru na schovku, chvíli klid.

Kde by jen mohla být?

„Babi, já nemůžu Julinku najít, už jsem prohledala všechno,“ přiběhla za mnou Anička. Řekla jsem, že jí s hledáním pomůžu a začaly jsme společně prohledávat všechna „ověřená“ místa. Moje vnučka ale nikde nebyla. Najednou mi zatrnulo.

Rychle jsem zkontrolovala dveře a okna, ale vše bylo zavřené a dveře zamknuté. Musí být někde uvnitř, ale kde? „Julinko, kde jsi, Julinko?“ volala jsem jako pominutá a Anička jakbysmet. Nic. Jen z kuchyně se ozvalo jemné klepnutí. A to byl pro mě signál.

V kuchyni nebylo kromě kuchyňské linky jiné místo, kam se schovat. Kromě lednice! Rozběhla jsem se k ní a otevřela ji. A Julinka tam opravdu byla!

Po deseti krutých minutách, kdy ji lednice uvěznila ve svých útrobách a nechtěla pustit ven, byla chuděrka celá prokřehlá, bledá a téměř nedýchala. Rychle jsem ji zabalila do teplé deky a prolévala nejprve teplou vodou a pak horkým čajem.

Poté jsme vyrazily k lékaři, následky byly naštěstí jen mírné a daly se rychle vyléčit. Hru na schovku Julinka tehdy vyhrála, Anička ji nenašla, ale z ledničky má od té doby velký respekt.

A pro mě je to velké ponaučení, že na děti je třeba být mnohem, mnohem ostražitější. Nikdy totiž nevíte, co je napadne.

Oldřiška (63), Děčínsko