Jakmile jsme se poprvé s Romanem podívali navzájem do očí, bylo to tady. Láska na první pohled…

Oba jsme však považovali vznik nějakého vztahu za nemožný. Sešli jsme se ve školícím středisku firmy, pro kterou jsme pracovali – jenže každý v jiném koutě republiky. Navíc mně zbývaly do odjezdu dva dny a Roman zrovna na týden přijel.

„Škoda, že nejsi odněkud blíž nebo že tady nezůstaneš o něco déle,“ řekl mi poté, co mi sdělil, jak moc se mu líbím. „S tím asi nic nenaděláme,“ pokrčila jsem smutně rameny. „A vadil by ti vztah na dálku?“ zeptal se Roman.

„Myslíš nějaké platonické dopisování?“ „Ano, zatím… než se najde nějaká lepší cesta,“ přikývl. Tak jsme si vyměnili adresy, poštovní i mailové, čísla telefonů a slíbili jsme si, že budeme udržovat komunikaci tak často, jak to půjde.

Toužili jsme po něčem víc

V dopisech i po telefonu jsme se postupně jeden druhému otevírali. Sdělovali jsme si své pocity, svá tajemství a zjišťovali, že právě takový protějšek potřebujeme k životu. Tím víc jsme litovali, jak velká vzdálenost nás dělí.

Já jsem žila v západních Čechách, Roman v Brně. Po měsíci jsme se domluvili na osobní schůzce v Praze. Bylo to vlastně naše první rande. Počasí nestálo za nic, ale nám déšť nevadil.

Pociťovali jsme štěstí, že jsme spolu a uvědomovali si, jak nám nestačí ten vztah na dálku.

Milenci na dálku

„Něco pro to musíme udělat,“ neustále opakoval Roman. „Tak se přistěhuj někam blíž,“ navrhovala jsem. „Nebo ty,“ usmál se. „Třeba bychom si mohli pronajmout nějaký byt v Brně.“ Jeho návrh mě překvapil a chvíli jsem nad ním dokonce reálně uvažovala.

Pak jsem ale připustila, že by bylo těžké odejít úplně do neznáma a vzdát se všech kamarádek, příbuzných a světa, na který jsem zvyklá. A uvědomovala jsem si, že Roman by řešil stejný problém. A tak jsme se domluvili na vztahu na dálku.

Zásadní rozhodnutí

Domluvili jsme se, že jednou za měsíc přijedu já za ním a jednou on za mnou. Každý druhý víkend jsme se tak střídali v cestování za láskou napříč republikou.

A protože naše služební povinnosti nás poměrně často zavedly do hlavního města, setkávali jsme se i tam. Když tam byl jeden pracovně, ten druhý přijel soukromě.

Po čtvrt roce takovéto „kočovné“ lásky jsem si uvědomila, že Roman v mém životě a v mém srdci hraje opravdu důležitou roli. A on to vnímal naštěstí stejně. Po jednom setkání v Praze mi poslal moc krásný mail.

Psal v něm, že na mě moc myslí, stýská se mu a chtěl by být se mnou. Zároveň navrhoval, abychom v našem vztahu udělali razantní krok. Klidně se prý „obětuje“ a přistěhuje se za mnou. Hned jsem mu volala.

Mluvili jsme spolu asi hodinu a nakonec jsme se dohodli na tom, že se oba přestěhujeme do Prahy a začneme náš společný život právě tam. Nemuselo by to ani znamenat změnu zaměstnání, pokud nám ve firmě vyjdou vstříc.

První šťastné měsíce

S tou prací se to povedlo nakonec napůl. Romanovi problémy nedělali a převedli ho na pražské ústředí firmy. Já jsem neuspěla, ale podařilo se mi alespoň ukončit pracovní poměr dohodou a doufala jsem, že se mi v Praze podaří brzy najít práci novou.

Byt jsme našli brzy a o nájem a poplatky jsme se podělili. Teprve nyní jsme se začali skutečně poznávat. Zpočátku jsme si vychutnávali vzájemnou blízkost, po které jsme tak dlouho toužili.

Já jsem si zaměstnání našla poměrně brzy, dokonce jen o pár ulic dál, než pracoval Roman. Každé ráno jsme tak jezdili společně a odpoledne jsme se setkávali před Romanovou prací a společně chodili na nákup.

Nebyla jsem natolik naivní, abych si nemyslela, že časem nepřijdou hádky. Ale vždy jsme si vše v klidu vyříkali a usmířili jsme se.

Přišel o práci

Po pár měsících se však objevil zásadnější problém: Roman přišel o práci. Dost se ho to dotklo, protože firmě mnoho obětoval. Jenže vyměnilo se tam vedení a nový ředitel nařídil redukci počtu pracovníků. Roman byl jedním z těch, kdo to odnesli.

Poměrně dlouho se z té rány vzpamatovával a s hledáním nové práce měl docela potíže. Ne že by nebyla, ale on příliš srovnával a každá nabídka mu připadala taková, že si výrazně pohorší.

Vrcholem všeho bylo, když se mu z firmy ozvali, že by se mohl eventuálně vrátit na své původní místo na Moravě. Viděla jsem na něm, jak tu nabídku zvažuje, nakonec ji ale odmítl.

Hádky a napětí

Zůstal v Praze, našel si novou práci, ale nebyl šťastný. Nic ho netěšilo, ze společně naplánovaných akcí se vymlouval a už jsme se ani tak často nemilovali. Jednou se domů vrátil až pozdě v noci a opilý.

Druhý den ráno jsme kolem sebe chodili jako na válečné stezce. Napětí mezi námi se drželo celý další týden. Pak mi Roman řekl: „Když jsme byli od sebe vzdálení stovky kilometrů, říkala jsi, že láska si vždycky najde cestu… abychom nespěchali.

Udělejme to nyní také tak. Necháme věcem volný průběh. Slibme si, že se budeme snažit vyjít si vstříc nebo se alespoň nechat na pokoji, ano?“ „A má takový vztah cenu?“ pochybovala jsem.

„To poznáme,“ řekl a já z tónu jeho hlasu vnímala, že si přeje, aby vše dopadlo dobře.

Miminko nás stmelilo

Láska si nakonec cestu opravdu našla… Dva týdny nato jsem Romanovi oznámila, že jsem těhotná. Zachoval se jako zodpovědný a dospělý muž. Vzpamatoval se a najednou to byl znovu ten starý Roman, jak jsem ho znala a milovala. Po narození syna Libora jsme se vzali a teď jsme spolu už skoro dvacet let.

Simona L. (49), Praha