Tou dobou jsme byly rozhádané a dělaly si naschvály. Vyhodila jsem sestře poštu do popelnice. Po deseti letech jí dorazila exekuce.

Tehdy byla moje sestra Jana pracovně přeložena z krajského města do Prahy. Nejvyššímu vedení se zdála schopná natolik, že si ji přáli mít na ústředí. Byla pyšná na svou pozici, a protože jsme bydleli ve společném domě, naše vztahy se začaly horšit.

Na zahradě neudělala nic, na domě také ne, o staré rodiče se nestarala tak, jako dříve. Že jí ta honba za kariérou stála v jejím věku za to! Vždyť tam musela bydlet v podnájmu a domů přijížděla v pátek večer.

Situace byla komplikovaná tím, že naši rodiče byli už vážně nemocní. A tak jim musela aspoň tu sobotu a neděli uklidit a navařit. Přece jsem to nemohla dělat jen já, Vždyť jsem také měla svou práci ve školní jídelně!

Měla jsem na ni vztek

Ten den přijela déle než běžně, protože se v práci prý objevily komplikace, které bylo třeba řešit. Na autobusové zastávce zjistila, že nemá jízdenku. V tak pozdní dobu ji tehdy nebylo kde koupit. Nezbylo jí tedy nic jiného, než risknout jízdu na černo.

Komu z nás se něco podobného nestalo, že? Jen co se zavřely dveře a rozjeli se, okamžitě se zvedli dva typičtí revizoři.

Nevýrazní, aby si je cestující nezapamatovali, v bundě a sportovní obuvi, kdyby bylo třeba černého pasažéra pronásledovat…, a nekompromisně zamířili k sestře. S naprostým klidem jim podala občanský průkaz… Hlavně, když už bude doma!

Upomínky jsem zahodila

Jít na místní dopravní podnik, když pracovala v Praze, nebylo možné. Mně to neřekla, abych se neposmívala a nemocné rodiče tam poslat nemohla. Čekala tedy, až přijde složenka poštou. Schránku jsem vybírala já.

Když jí obsílka z dopravního podniku dorazila, neodolala jsem, a musela se podívat. A zaradovala se! Konečně jí spadne ten její pražský hřebínek! S velkým potěšením jsem běžela složenku hodit do popelnice, aby ji doma v koši někdo nenašel.

A tak jsem to udělala znovu – když přišla obsílka doporučeně. Čas běžel, a já na tuto záležitost zapomněla. Když sestra nastoupila do důchodu a vrátila se do našeho domku, usmířily jsme se. Po smrti rodičů se náš vztah zlepšil.

A sestra si říkala, že to byli zřejmě revizoři s kusem srdce a lístek stornovali… To byl ale krutý omyl!

Čekali jako hladoví supi

Uběhlo hodně let od chvíle, kdy se toto stalo. Jako důchodkyně jsme se měly obě co ohánět. Jak ostatně většina důchodců! A pak sestře najednou přišla exekuce i na to málo, co jí stát dal – činila neuvěřitelných 13 tisíc korun. Byl to pro ni šok.

Žádné dluhy ani půjčky neměla. A tak se začala zajímat. Vyšlo najevo, že se jedná o tuto deset let starou záležitost. Jak se z pokuty, která činila 200 korun, stala tato obludná suma?

Ve skrytu a tichosti vyčkávali dopravní podnik, soud, ke kterému ji nikdo nepozval, a exekutor, který se na ni po deseti letech lačně vrhl. Sestra se snažila o snížení pokuty, nesetkala se však nikde se sebemenším kouskem ochoty.

Protože jsem měla černé svědomí, pomáhala jsem sestře s jejím dluhem, jak to jen šlo.

Zdena (78), Ústí nad Labem