Kam schovat úspory při odjezdu do lázní? Tuto otázku jsem vyřešila po svém. Veškeré našetřené peníze jsem si vzala s sebou. Po čtyřech týdnech strachu přišel šok.
Už coby malé holčičce mi kladl tatínek na srdce, abych nevěřila bankám a různým záložnám. Prý mi tam peníze ukradnou nebo znehodnotí. Jeho varování jsem měla stále v hlavě a tak jsem si nikdy žádné konto nezaložila. Manžel se mi smál. Prý jsem příliš úzkostlivá! Ale byla to vlastně jen maličkost. Oba jsme měli malý plat a tři děti. Tak nebylo co řešit.
Střádala jsem si do pokladničky
Já si pokojně střádala stokoruny do takové té skleněné cihly a těšila se, že jednou budu mít něco na zadní kolečka. Manžel si pravidelně nechával strhávat z platu skoro tisíc korun, aby se po několika letech dozvěděl, že jeho důchodový fond zkrachoval. „Vidíš, kdo měl pravdu?“ ptala jsem se ho škodolibě, ale neubránila se lítosti. Musel se chudák uskrovňovat a vůbec nic z toho neměl! Když za pár let umřel a já zůstala sama, šetřila jsem ještě víc. Bála jsem se, že na stará kolena zůstanu bez prostředků. Děti by mi samozřejmě vypomohly, ale kdo by to po nich mohl chtít? Když přišly s nápadem, že mi společně koupí k sedmdesátinám pobyt v lázních, zmocnila se mě málem panika. „Já od vás nic nechci. Vždyť máte děti a půjčky, tak za mě neutrácejte!“ domlouvala jsem jim, ale ony si nedaly říct.
Bála jsem se o úspory
O narozeninách mě čekala nejen obří bonboniéra a kytka, ale i obálka s poukazem do lázní. Mojí největší starostí baly garderoba. Tak, jako ostatní ženské jsem se i já ráda hezky strojila, ale lázně? To je něco jiného! Plavky, kabelka, župánek a také několikery šaty, abych nechodila do jídelny stále stejná. Prostě, před očima jsem měla všechny výdaje, které nebýt toho drahého dárku, jsem si mohla ušetřit. „A co moje peníze?“ napadlo mě najednou a já se úplně orosila. Vzpomněla jsme si totiž na svoje úspory, schované vzadu ve skříni. Přece je nenechám doma, aby je někdo v mojí nepřítomnosti ukradnul! Ať jsem vymýšlela cokoliv, nebyla jsem s řešením spokojená. Svěřit je dětem jsem nechtěla. Ne, že bych jim nevěřila, ale také nebyly stále doma a moje vnoučata si domů vodila spoustu kamarádů. Peníze jsem mohla uložit na nějaký účet, který bych si zřídila, ale ani tohle řešení se mi nelíbilo.
Otravovala mě spolubydlící
Nakonec jsme se rozhodla vzít peníze s sebou. Proměnila jsem všechny stokoruny na pětitisícovky a mých naspořených osmdesát tisíc jsem bez problémů vložila do knížky, z které jsem vyřízla polovinu stránek. Připadal jsem si jako vychytralá pašeračka! Knížku žádný zloděj krást nebude a tak jsem se ani nemusela moc strachovat. Lázně jsem si užila víc, než jsem očekávala. Ne, že by všechny ty procedury nedělaly mému starému tělu dobře, ale přece jen strach o moje úspory byl téměř všudypřítomný. Vše se ještě zkomplikovalo příjezdem mojí nové spolubydlící. „To je ale náhoda! Tuhle knížku už sháním řadu let!“ zvolala hned po příchodu, když zahlédla moji falešnou kasičku, knížku, kde jsem měla schované peníze. Vůbec jsem nevěděla, co na to říct. Snad ta ženská nečeká, že jí knihu půjčím?“ divila jsme se její drzosti, ale ona nedala pokoj. Prý, bude si ji číst, až budu v bahně nebo na tělocviku!
Stále jsem hlídala svoje peníze
Myšlenky mi běžely hlavou jako šílené. Jak se z toho vymluvit? Jak ji obelstít? Přece jí nepřiznám pravý účel mojí staré knihy. Byl to nějaký prvorepublikový románek, který jsem vytáhla z knihovny kvůli jeho rozměrům, nikoli literární hodnotě. Nakonec jsme se rozhodla pro lest. V místním antikvariátu jsem zakoupila podobných pár výtisků a tu svoji knihu jsem začala brát s sebou na procedury. Nemohla jsme ji ani na chvíli spustit z očí! Moje spolunocležnice byla spokojená. Četla si mnou nastražené knihy a na tu původní si ani nevzpomněla. Konečně jsem se dočkala cesty domů. Těšila jsem se. Už toho hlídání a ostražitosti na mě bylo moc. Nemohla jsem se dočkat svého klidu a pohodlí. Spokojeně jsme se uvelebila ve vlaku a radovala se, že jsem v celém vagónu úplně sama. Pozorovala jsem ubíhající krajinu a nakonec usnula.
Zpáteční cesta byla tragická
Vzbudila jsem se až těsně před koncem cesty. Po paměti jsem sáhla po svojí kabelce, kterou jsem měla mít vedle sebe. Zhrozila jsme se. Kabelka nikde! Vyskočila jsem a koukla se pod sedadlo i pod ta ostatní. Kabelka ani velká příruční taška tu nebyly! „Pomoc, okradli mě!“ začala jsem volat, ale nikdo mě neslyšel. Až na nádraží jsem sepsala s nějakým pracovníkem protokol o ztrátě zavazadla. „Paní, snad nebude tak zle, ne? Přece se z té ztráty nezhroutíte!“ domlouval mi ten pán dobrácky a dodal: „Když nejde o život…“ Chtěla jsem mu říct, o kolik jsem přišla, ale potom mi to všechno došlo. Moje hloupost a obavy. Za všechno jsme si mohla sama a ještě si zkazila lázně! „Patří mi to!“ řekla jsem si polohlasně a vydala se k domovu. Začala jsem šetřit zase od začátku a tentokrát nosím peníze do banky. Tak snad mi nezkrachuje!
Daniela M. (63), Beroun
