Anička byla vymodlené dítě. Bála jsem se o ni až přehnaně, nemyslela jsem na nikoho jiného než na ni. To se ovšem odrazilo na mém manželství.
Stalo se to, když byly Aničce dva roky a několik měsíců. Anička byla naše vymodlená panenka. Už jsem nevěřila, že se mi podaří mít dítě. Povedlo se to až devátý rok po svatbě.
Předtím jsem chodila po doktorech a ti méně ohleduplní či více pravdomluvní nade mnou bezradně krčili rameny. V době, kdy jsem rezignovala a zahořkle konstatovala, že to už nemá cenu, jsem otěhotněla. Radost vystřídaly úzkosti. Nejsem už na dítě stará?
Jak to zvládnu? Bude zdravé? Když se holčička narodila, div jsem se z toho nezbláznila. Nedýchá nějak slabě? Nemůže se udusit? Není nemocná? Co to má na obličeji, vyrážku?
Přiznávám, byla jsem přehnaně úzkostlivá matka a můj muž toho asi měl plné zuby, stejně jako bylo psychicky náročné dlouholeté snažení o dítě, jak pro mě, tak pro něho. To vše mohly být příčiny toho, co následovalo. Toho našeho neslavného vánočního příběhu.
Pohladil dítě a zmizel
Když se blížily osudové svátky, byla jsem stále ještě s Aničkou doma, nikomu jinému bych ji nesvěřila. Ze všech sil jsem se snažila být vzornou matkou i manželkou, v tento adventní čas dvojnásob. Napekla jsem dvanáct druhů cukroví, uklidila celý byt.
Můj muž si ničeho nevšiml, zjevně mu to bylo jedno. Připadalo mi to divné, býval všímavější. Ale říkala jsem si, no co, jsme spolu už tolik let, je nám přes čtyřicet, a tak se nemůžeme chovat jako den po svatbě.
A katastrofa se blížila, až nabyla zřetelnějších rozměrů. Manžel si 22. prosince sbalil kufr. Myslela jsem si, že se chystá do čistírny, i když tam jakživ nebyl. Stručně objasnil, že bude žít s jinou ženou, a na důkaz, že to myslí vážně, stráví Vánoce už s ní.
Pohladil naši vymodlenou dceru a zmizel. Myslela jsem si, že se mi to jen zdálo.
Zazvonila a schovala se
Ale nebyl to zlý sen. Byl pryč. Bez varování, bez vysvětlení. Vánoce jsem strávila jen s Aničkou a v slzách. Začátkem roku mě navštívila energická sestra, která nemohla uvěřit tomu, co se stalo. „Ten bídák!“ volala.
„To si vypije!“ Protože má milion známých, zanedlouho se dopátrala toho, kde a u koho můj muž žije. Když od jeho odchodu uplynuly asi tři měsíce, sestra si „vypůjčila“ Aničku, prý na procházku. A pak, jak později přiznala, udělala šílenou věc.
Postavila dítě nevěrníkovi před dveře, zazvonila a schovala se. Za hodinu byla Anička už zas doma, i s tatínkem. Ten vylíčil, že když otevřel dveře a uviděl dcerku, jeho výčitky svědomí začaly být už opravdu nesnesitelné.
Díky léčce, kterou nastrojila moje sestra přezdívaná Tsunami, se s Aničkou vrátil domů, už napořád.
Anna J. (51), Jičín
