Jsem osudu vděčná, že mi do života přivedl Filipa – moji životní lásku. Teď jsme spolu už patnáct let, a to i přesto, že to zpočátku vypadalo, že zůstane jen u jediného setkání.

Svého osudového muže jsem potkala v hospodě. Lituji, jestli vám to připadá málo romantické, ale už to nezměním. Je to prostě fakt.

Kamarád Libor ten den slavil třicetiny a pozval své dobré přátelé do jedné vesnické hospody, aby to s ním pořádně zapili a jak se patří oslavili. Protože jsem bydlela v nedalekém městě, musela jsem na místo konání jet vlakem, na který měl navazovat autobus.

Ale jak už to tak chodí, vlak měl zpoždění a autobus mi samozřejmě ujel. V tu chvíli jsem ještě netušila, že se stalo to nejlepší, co mě mohlo potkat.

Musela jsem pěšky

V duchu jsem nadávala jako dlaždič.

Lopotila jsem se s těžkou taškou, ve které jsem měla věci na přespání (kamarádka mi totiž nabídla, že u ní můžu přespat, protože po půlnoci už žádné spoje ke mně domů nejezdily) a navíc tam byla i láhev whiskey pro Libora k narozeninám.

Proklínala jsem se za to, že už jsem si dávno měla udělat ten zatracený řidičák. Tak bych do vesnice dojela rychle a bez všech těchto problémů.

Místo toho jsem se blahočila pustou silnicí a marně přemýšlela, jak se do vesnice dostanu, když jsem si o pár set metrů dál všimla autobusové zastávky.

Malá vesnička

Zkoumala jsem jízdní řád, ze kterého jsem vyčetla, že spoj, na který čekám, přijede až za padesát minut. Čekat na zastávce se mi nechtělo. Byla celkem zima, a tak jsem raději šla dál po svých. Soudila jsem, že to více jak tři nebo čtyři kilometry nebudou.

Po deseti minutách se silnice větvila. Jedním směrem se pokračovalo dál do vesnice a druhým byla maličká vesnička sčítající jen asi deset baráků a jednu hospodu.

Vzhledem k tomu, že začínalo pršet a foukat vítr, rozhodla jsem se, že si dám v hospodě čaj a pak se vrátím na zastávku.

Zapadlá hospůdka

V poloprázdné hospodě jsem zvolila maličký stolek v rohu. Tašku jsem položila pod stůl a pak jsem mávla na číšníka. Když přišel, objednala jsem si čaj a domácí jablečný štrúdl.

Mladíka to nejspíš pobavilo, protože většina hostů si tam nejspíš dávala jen pivo a utopence nebo topinky. Já jsem však trvala na svém. „Jak chcete,“ řekl mladík a šel vyřídit mou objednávku.

Příjemný společník

Můj výběr překvapil i muže sedícího u vedlejšího stolu. „Čaj a štrúdl?“ zeptal se s úsměvem. „To se tu jen tak nevidí.“ Už mi to začínalo trochu vadit, ale místo toho, abych štěkla, ať mi všichni dají pokoj, zatajil se mi dech.

Dotyčný muž byl vysoký hromotluk, přesně takoví se mi vždycky líbili! Když mi mladý číšník přinesl štrúdl s čajem, byli jsme už zabraní v rozhovoru. S tajemným neznámým byla ještě ke všemu velká legrace. Měl úžasný smysl pro humor a dokázala bych si s ním povídat dlouhé hodiny.

Stále jsem na něj myslela

Když jsem pak později nastupovala do autobusu, uvědomila jsem si, že jsme si nevyměnili telefonní čísla a že o něm vím jen to, že se jmenuje Filip. Nerada jsem se smiřovala s tím, že už ho nejspíš nikdy neuvidím.

Dá se říci, že z mé strany to byla láska na první pohled, bohužel velmi, velmi krátká. Snažila jsem se na naše setkání zapomenout, ale šlo to těžko. Skoro každou noc se mi o něm zdálo. Po probuzení jsem si pokaždé s bolestí uvědomila, že to byl jen pouhý sen.

Neuvěřitelná náhoda

Uplynulo několik týdnů, když mě jednoho rána vzbudil podivný pocit. Cítila jsem kouř. Na chodbě v bytovce začalo hořet. Požár se šířil, a než jsem stačila cokoli udělat, kdosi vyrazil dveře a vpadl do mého bytu. Byl to on – Filip.

Jak se záhy ukázalo byl povoláním hasič. Jo, svět je opravdu malý… Díky tomu mám dnes úžasného manžela a dvě krásné děti.

Pavla L. (53), Karviná