Několikrát jsem se zamilovala a pokaždé to skončilo zklamáním. Z rozpadlých vztahů a porozchodové deprese mě dokázalo dostat pouze malování a návštěvy galerie.

Odmalička mě obrazy fascinovaly. Bylo neuvěřitelné, jak někteří malíři dokázali zachytit i ty sebemenší detaily různých předmětů, krajiny nebo postav.

Já sama jsem žádná slavná ani kdoví jak talentovaná malířka nebyla, přesto mě už na základní škole ze všech předmětů nejvíc bavila právě výtvarná výchova. A tento můj koníček mi zůstal i do dospělosti.

Doma jsem měla malířský stojan, paletu barev, štětce a další výtvarné pomůcky, a pokaždé, když jsem potřebovala přijít na jiné myšlenky, uchýlila jsem se právě k malování.

Nechala jsem proudit své myšlenky, emoce i ruku, a na plátně pak vznikaly všelijaké obrazce, většinou barevné abstraktní „čárance“. Někdy jsem se ale snažila namalovat i konkrétní věci, třeba krajinu, zátiší s domky, lesy a podobně. Své obrazy jsem si všechny schovávala, ale málokomu jsem je ukazovala.

Jeho kresby mě nabíjely energií

Před půlrokem se mi zhroutil další vztah a já opět hledala útěchu v malování. Uvnitř jsem cítila bolest, zklamání, hněv, nenávist i zoufalství. Na stojan jsem natáhla nový arch papíru, do ruky popadla štětec a ponořila ho do temné černé barvy.

Po půlhodině jsem papír odtrhla, zmuchlala a vyhodila. Došlo mi, že temnými obrazy svou depresi ještě více prohloubím. Chtělo by to namalovat něco pěkného, barevného, veselého. Sedla jsem si k počítači a přihlásila jsem se na facebook.

Pak jsem se podívala na profil jednoho muže – malíře, kterého jsem již několik měsíců na sociální síti sledovala, protože mně jeho kresby učarovaly. Byly plné optimismu a dobré nálady. Napadlo mě, že bych u něj mohla najít nějakou inspiraci.

Nová zpráva

Poté, co jsem mu na jeho facebookové galerii zanechala několik „lajků“, jsem se přesunula zpátky ke svému plátnu a začala malovat letní rozkvetlou louku. Asi za tři hodiny jsem měla obraz hotový a musím uznat, že se mi i líbil.

Rozhodla jsem se, že ho neodnesu na půdu jako své ostatní výtvory, ale že si ho zarámuju a pověsím na stěnu. Pokaždé, když se na něj podívám, nabije mě pozitivními myšlenkami.

A protože jsem člověk, který nic neodkládá, posadila jsem se zpátky k počítači, abych se podívala na nějaké rámy. Už jsem chtěla do vyhledávače zadat „rám na obrazy“, když jsem si všimla nepřečtené zprávy na facebooku.

Klikla jsem na příslušnou ikonku a oči mi málem vypadly z důlků. Měla jsem tam vzkaz od Josefa – toho talentovaného malíře.

Pozval mě na výstavu

Děkoval mi za moje „lajky“ a komentáře ke svým dílům a taky psal, že z profilové fotky vypadám moc sympaticky. Vůbec jsem nevěděla, co mu odpovědět. Ruce se mi třásly vzrušením.

Nakonec jsem mu napsala, že mám malování velice ráda a že mi jeho obrazy připadají originální a nápadité a že v nich nacházím inspiraci pro své vlastní malby. Čekala jsem, že tím naše konverzace skončí, ale to jsem se spletla.

Josef se se mnou dal do řeči a konverzace po chatu plynula naprosto nenuceně další hodinu. Pak se Josef rozloučil s tím, že musí jít do galerie, kde zrovna probíhá malá výstava jeho obrazů.

Bude trvat až do konce týdně a byl by prý moc rád, kdybych se na ni přišla podívat. Napsal mi adresu a časy, kdy tam bude.

Zajímal se o mě

Ten večer jsem po dlouhé době usínala s úsměvem a taky jsem se s úsměvem druhý den probudila. Udělala jsem si snídani a zapnula počítač. Ihned jsem se podívala na facebook. Doufala jsem, že tam budu mít od Josefa nějaký vzkaz.

A skutečně – přál mi dobré ráno a krásný den, a taky mi na sebe dal telefon. Prý, kdybych chtěla přijmout jeho pozvání na večeři, mám mu zavolat. Úplně mě to zaskočilo. Ale mile.

Dlouho o mě žádný muž takový zájem neprojevil a už vůbec se mi nestalo, že bych se s někým seznámila přes sociální síť. Řekla jsem si, že nemám, co ztratit a zavolala mu. Domluvili jsme se, že se sejdeme v sedm hodin v jedné italské restauraci.

Výlet do Paříže

Moc jsem si od našeho společného večera neslibovala. Jediné, v co jsem doufala, bylo, že třeba v Josefovi najdu dobrého přítele. O to více mě překvapilo, jak se celý večer vyvíjel.

Josef byl velice milý, vtipný, a samozřejmě také charismatický a přitažlivý muž. Nejprve jsme se bavili hlavně o jeho práci a umění všeobecně, pak se řeč stočila i k důvěrnějším a osobním tématům.

Stejně jako já, i Josef měl za sebou několik nevydařených vztahů. S Josefem jsme se nejprve stali přáteli. Měli jsme toho hodně společného a stále jsme si měli co říct. Naše setkání byla čím dál častější.

Nakonec mě pozval na celý víkend do Paříže pod záminkou konání jedné výstavy. A právě tam, pod slavnou Eiffelovou věží, mi poprvé řekl, že mě miluje…

Michaela M. (50), jižní Čechy