Moje přehnaná láska udělala z mého nejmladšího dítěte zločince, který byl dokonce podezřelý z vraždy. Cestu k nám nenašel ani ve vězení. Já se bojím, co s ním bude dál.

Někdy si říkám, že bych snad byla radši, kdyby můj pětadvacetiletý syn zemřel. Protože to, co prožívám posledních osm let, je skutečné peklo.

Byl pro mě vším

Vždycky jsem chtěla hodně dětí, možná i proto, že jsem sama pocházela z velké rodiny. Postupně se nám s manželem narodily čtyři dcery, a i když je muž velmi miloval, viděla jsem na něm, že by rád syna.

A tak jsem navzdory blížící se čtyřicítce a plnému domu dětí vůbec nebyla proti, že jsem popáté otěhotněla. Už před Filipovým narozením jsem měla pocit, že je všechno jinak.

Těhotenství jsem si neskutečně užívala a nemohla jsem se ubránit dojmu, že jako matka najdu konečně naplnění. Vůbec jsem nepochybovala, že porodím syna. Nejstarší dcera už byla skoro plnoletá a té nejmladší bylo devět let, vlastně už mě nepotřebovaly.

Tak jsem to tehdy aspoň viděla. Filipovým příchodem na svět jsem se prakticky stala matkou jedináčka, protože mě zajímal jen a jen on.

Začátky byly slibné

Manžel s mou bezvýhradnou láskou k synovi nesouhlasil, stále mi připomínal, že i dcery si zaslouží mou pozornost a že Filipa zbytečně rozmazluji. Kdybych ho poslechla, možná by dnes bylo všechno jinak. Ale já neviděla, neslyšela.

V šesti letech byl syn paličatý a nezvladatelný, ve škole měl neustále konflikty s ostatními dětmi a učitelky si s ním nevěděly rady. Jediný, koho poslechl, byl manžel, kterého se bál. Dnes ale vím, že ho za to upřímně nenáviděl.

Mě pro změnu nenáviděly dcery, protože nechápaly, jak jsem je mohla kvůli bratrovi odstrčit. Navzdory kázeňským nedostatkům byl Filip výjimečně nadaný žák. Bez problémů udělal zkoušky na osmileté gymnázium, na které ovšem musel dojíždět do okresního města.

Na první pohled se zdálo, že mu přechod do jiného prostředí nedělá nejmenší problémy. Studium mu šlo skvěle a do kolektivu nových spolužáků zapadl bez problémů. Učitelé s ním byli spokojeni a vypadalo to, že ustaly i jeho kázeňské výkyvy.

Byla jsem na něj pyšná. Všechny přátele a příbuzné jsem unavovala triádami na téma Filipovy neotřesitelné dokonalosti.

Prodával drogy

Studená sprcha přišla, když byl syn v kvintě. Na rodičovskou schůzku jsem jela tak jako vždycky v podstatě jen ze slušnosti. Vždyť Filip bude zase chválený coby třídní premiant. Jenže to, co jsem uslyšela, bylo jako nejčernější sen.

Můj úžasný potomek sice dál prospíval na výbornou, ale neustále chodil za školu, šikanoval spolužáky, a dokonce byl zapletený do nějakých drobných krádeží! Až cestou domů mi došlo, že se poslední dobou vracel domů později než dřív.

Na mé dotazy, kde se tak dlouho toulá, odpovídal, že jezdí pozdě z města, protože doučuje kamaráda, který plave v matematice. Jenže žádné doučování se nekonalo, jak jsme měli brzy zjistit. Asi měsíc po rodičovských schůzkách nám volala policie:

Filipa zadrželi společně s nějakým dalším mladíkem, jak se snaží vykrást lékárnu. Jeli jsme s mužem na policejní stanici: Filipa sice pustili domů, ale dozvěděli jsme se, že už ho mají delší čas v hledáčku, protože nejspíš prodává mezi spolužáky drogy.

Můj syn je násilník a zloděj

Probrečela jsem celou noc a dávala za pravdu manželovi, který vždycky říkal, že moje výchova-nevýchova se nám vymstí. Muž byl na mě hodný a snažil se rozumně promluvit i se synem. Ten mu však dával jasně najevo svou nenávist.

Se mnou sice mluvil, ale když jsem se ho ptala, proč se do tohohle průšvihu namotal, jeho odpověď mě ranila. Prý potřebuje peníze, aby mohl žít na úrovni s ostatními spolužáky z lepších rodin. On přece nemůže za to, že je synem venkovských balíků.

Pak už šlo všechno rychle. Po několika důtkách čekalo Filipa vyloučení z gymnázia. Poslední kapkou bylo, že zmlátil mladšího spolužáka, navíc tělesně postiženého, tak, že chlapec ležel dva týdny v nemocnici.

S manželem jsme se stali v podstatě jen diváky v tomhle smutném příběhu. Syn se doma objevoval velmi sporadicky, a když se tak stalo, mohli jsme počítat s tím, že nám ukradne peníze nebo něco cenného. Pak přestal chodit vůbec a jeho mobil byl vypnutý.

Žije, ale s námi nemluví

Policie po něm sice vyhlásila pátrání, ale nám bylo řečeno, že nejspíš odjel do Prahy. Zřejmě je v partě nějakých narkomanů, kteří se živí prostitucí.

Od té doby jsme se o něm dozvídali jenom tehdy, když se u nás doma objevili policisté, kteří vyšetřovali nejrůznější krádeže, a jednou dokonce i vraždu. Ve všech případech byl náš Filip mezi podezřelými.

Možná se vám to zdá zvrhlé, ale já byla za ty návštěvy vděčná: alespoň jsem věděla, že syn je mezi živými. On sám se nikdy neozval. Cestu k nám nenašel, ani když ho policie před rokem zadržela někde na Moravě.

Obžalován byl z řady „menších“ zločinů včetně přechovávání drog. Podezření z vraždy se naštěstí neprokázalo. Když jsme ho s mužem jeli navštívit do vězení, odmítl s námi mluvit.

A já se bojím, že až ho za pár let pustí, vrátí se mezi své povedené kamarádíčky, že pro něj už neexistuje cesta mezi slušné lidi.

Jana K. (64), východní Čechy