Svoje blízké jsem velmi milovala, ale poté, co se mi ztratily zlaté šperky, jsem je všechny začala podezírat z krádeže.
Bydlení na vesnici v malém domku se zahrádkou s sebou neslo mnoho radostí. Tou největší ale byla naše pětiletá vnučka Adélka, která nás mohla chodit denně navštěvovat, protože bydlela s rodiči hned přes ulici.
Byla to taková malá treperenda, a rozumu už měla jako velká. Měla jsem ji moc ráda a vždycky jsem se těšila, co mi poví. „A babičko, jestlipak víš, proč se zeměkoule otepluje?
A babičko, už jsi slyšela, že jsou zvířata chytřejší než lidé?“ kladla mi často nejrůznější otázky, nad kterými zůstával rozum stát. Že ji i můj manžel neskutečně zbožňoval, asi nemusím nikoho přesvědčovat. Jednou mě ale Adélka našla ve špatné náladě.
Ztratily se mi totiž moje zlaté šperky. Chodila jsem ještě vypomáhat do místní samoobsluhy, nějaká ta koruna k důchodu se vždycky hodila. Po příchodu z práce jsem si uvařila jako vždy kávu a chystala se přečíst nějaký hezký časopis. V tom mě napadlo, že si vyměním náušnice za jiné.
Všichni se mi zdáli podezřelí
Dělala jsem to často, musela jsem přece všechno svoje zlato spravedlivě střídat. Měla jsem k těm kouskům citový vztah. Něco jsem dostala od manžela, k narozeninám a výročí svatby. Jedny náušnice mi darovala dcera k šedesátinám a zlatý řetízek syn.
Koupil mi ho za peníze z první výplaty. Prostě, ke každému šperku jsem měla nějakou hezkou vzpomínku a vždycky, když jsem ho nosila, bylo to jako pohlazení po duši od mých nejbližších. Teď jsem koukala na prázdné dno šperkovnice a nevěřila svým očím.
Někdo mě okradl! „Že bych nechala tu skříňku otevřenou? Nebo že by zloděj jen popadnul šperky a utekl? A proč neukradnul i něco jiného?“ ptala jsem se sama sebe a hned mě napadaly možné odpovědi: „Třeba to byl někdo z rodiny.“
Zeť se choval v poslední době nějak divně, nehraje on na automatech? Nebo manžel, neprohrál to s chlapy v kartách? A co ta nová listonoška. Taková milá ženská. Co když je to podvodnice!“ Umínila jsem si, že budu všechny důkladně sledovat.
Hrála jsem si na detektiva
Večer, když manžel důvěřivě usednul k řízku s bramborou kaší, začal výslech. „Tondo, kde jsi byl předevčírem? Nehrál jsi zase karty?“ ptala jsem se jakoby nic a číhala na odpověď. Trochu se zakuckal a stal se mým prvním podezřelým.
Hned další den jsem zaútočila na listonošku. „Vůbec jsem u vás nebyla!“ tvrdila, ale trochu se začervenala. Nebo se mi to jen zdálo? Nemohla jsem uvěřit, že by pachatelem byl někdo z těch dvou. Na řadě byl zeť.
Hodný chlap, moc hezky se staral o rodinu, ale člověk nikdy neví. Zeptala jsem se ho rovnou, zda si něco u mě nepůjčil. Dělal, že nerozumí, na co se ptám, ale dceru můj dotaz rozčílil: „No mami, snad nemyslíš, že jsme ti něco ukradli? To bych se tedy naštvala!“
Hned jsem si jí omluvila, ale zloděje jsem neodhalila. Pořád jsem na to musela myslet. Nakonec jsem všechny svoje blízké pozvala na nedělní oběd. Chtěla jsem po vzoru všech slavných detektivů případ vyřešit, tak říkajíc, od stolu.
Zbývala už jen straka
Hned po polévce jsem na všechny udeřila: „ Tak kdo by potřeboval půjčit nějaké peníze. Byla bych ochotná vyměnit šperky za hotovost a na všechno zapomenout. Vždyť chybu může udělat každý!“ Koukali na mě, jako bych se zbláznila.
„A seš si jistá, že v té šperkovnici opravdu byly“ ptala se dcera a můj manžel, ten dobrák se přidal: „ Nebolí tě poslední dobou hlava?“
Chtěli prostě ze mě udělat blázna. Měla jsem co dělat, abych se nenaštvala. Ale každé vyšetřování má svůj řád. Znovu jsem udeřila až po moučníku, ale všichni mlčeli jako hrob. Byla jsem ráda, že moje milovaná vnučka tohle nemusela vidět ani slyšet.
Byla totiž tou dobou na nějakém ozdravném pobytu se školkou. Luštění záhadného zmizení šperků uvízlo na mrtvém bodě. Ještě že se mi vrátila Adélka. Jednou jsem koukala na vysoký strom, rostoucí hned naproti mému oknu. A v tom mě to napadlo! Straka!
To bude ta moje zlodějka! Hned jsem si půjčila od souseda vysouvací žebřík a vypravila se zkontrolovat hnízdo. Ale prohlídka stračího obydlí nic nového nepřinesla.
Zklamaně jsem lezla po žebříku dolů, když mě vylekala vnučka. „Babičko, co jsi na tom žebříku dělala? Přece jsi nechtěla sklízet ovoce, všechno je ještě nezralé!“ kroutila nad mojí hloupostí hlavinkou a mně to nedalo:
„Hledala jsem, Adélko, svoje prstýnky, náušnice a taky řetízek. Někdo mi to všechno ukradl a já jsem kvůli tomu moc a moc smutná!“ Adélka na mě chvíli koukala, potom mě vzala za ruku a odvedla k mému domu. Měla tady zaparkovaný svůj kočárek.
V něm medvěda, kterého vozila místo panenky, protože přece zvířátka jsou chytřejší, než lidé. Vzala medvěda z kočárku a podala mi ho. „Babičko, já chtěla, aby to medvídkovi slušelo jako tobě. Tak jsem mu ty tvoje šperky půjčila.
Neměl v uších dírky na náušnice, ale to jsem taky vyřešila. Ani ho to píchnutí nebolelo. Ale že mu to teď sekne, viď?“ ptala se bezelstně a já musela přiznat, že plyšák, ověšený mým zlatem, je vážně štramák. Většího svět neviděl!
Všechny jsem pozvala znovu na nedělní oběd a omluvila se. Odpustili mi a já jim slíbila, že už nikdy nebudu nikoho podezírat!
Božena N. (65), České Budějovice
