Jednu dobu mě trápily deprese. Byla jsem čerstvě rozvedená, cítila jsem se osamělá. K táboráku s přáteli mé sestřenice se mi nechtělo.

Před deseti lety jsem si připadala odepsaná. Bylo mi pětapadesát, měla jsem po rozvodu a myslela jsem si, že mě v životě už nic krásného a romantického nečeká.

Zajímavé je, že dnes se cítím opět mladá, jsem plná optimismu a dobré nálady a těším se na každý nový den. Prostě mám radost ze života. Pokud se domníváte, že za vším stojí nový chlap, pak je váš odhad správný. Než jsem ho ale našla, prožila jsem si pár osamělých a depresivních let.

Pár dní na chatě

Manžel mě opustil krátce před mými pětapadesátými narozeninami. Našel mi mladší ženu, do které se zamiloval a na všechny ty roky, co jsme byli spolu rázem zapomněl. Když bylo po rozvodu a proběhlo i majetkové vypořádání, odjela jsem k sestřenici Janě na chatu.

Byl večer, otevřely jsme si láhev vína a rozmlouvaly jsme o životě. Nakonec jsme značně ovínělé zalezly do postele a usnuly během minuty.

Pozvání na táborák

Druhý den odpoledne se tam stavil Janin soused – kamarád Petr, aby nás pozval na táborák, který ten večer pořádal na své zahradě. Aniž by se mě Jana zeptala, řekla mu, že přijdeme. „Nemyslím si, že to je dobrý nápad,“ řekla jsem jí, když Petr odešel.

„Nejsem teď zrovna v náladě, kdybych měla chuť se bavit s cizími lidmi, opékat buřty a zpívat trempské odrhovačky.“

Jana to ale viděla jinak. „Naopak,“ řekla. „Jsem přesvědčená, že ti společnost lidí jen prospěje.“ Chvíli jsem ještě něco namítala, ale Jana byla neústupná. Trvala na tom, že půjdu s ní, což jsem nakonec taky udělala.

Pohledný kytarista

Oblékla jsem si džíny a mikinu a krátce před sedmou jsme se vydaly k Petrovi na táborák. Oheň praskal, plameny šlehaly k černé obloze. Byla tam parta asi deseti lidí, z toho dva byli kytaristé. Jeden z nich lehce prošedivělý. Zaujal mě na první pohled.

Měl krátké strniště, kolem krku uvázaný šátek a hluboké hnědé oči, které ve svitu ohně krásně jiskřily. Odhadovala jsem, že by mohl být přibližně mého věku.

Přisedl si

Během večera jsem si všimla, že i on po mně pokukuje. A jednou na mě dokonce přátelsky mrkl. Zpíval pěkně, sametovým hlasem, písničky, které jsem důvěrně znala. Seděla jsem se zavřenýma očima, naslouchala praskání ohně a pokyvovala hlavou do rytmu.

Zasnila jsem se. Pak kytary ztichly a jeho hlas se najednou ozval zblízka. Přisedl si vedle mě. „Proč nezpíváte?“ zeptal se. Začervenala jsem se a odpověděla, že mi není do zpěvu. „To je škoda,“ řekl. „Jste moc hezká žena.“

Už neodešel

Udiveně jsem na něj zírala. Hezká jsem si nepřipadala ani za mák. A ke všemu jsem si ještě oblékla staré potrhané džíny a vytahané tričko. „Co kdybych vám opekl buřta, to byste se na mě usmála?“ nedal se odradit. Na odpověď nepočkal.

Odběhl a za pár minut byl zpátky s táckem, na kterém byl buřt, chleba a hořčice ve tvaru srdíčka. Zbytek večera se už ode mě nehnul ani na krok…

Ivana B. (65) Chomutov