Pocházím z vesnice, z velké rodiny. Vyrůstala jsem s pěti sourozenci. I když jsem je měla všechny moc ráda, sama jsem po velké rodině rozhodně netoužila.

Moje tři sestry i většina spolužaček ze střední se vdávaly a rodily kolem pětadvaceti let. Mě to nenapadlo ani náhodou. Bavilo mě užívat si života a po závazcích jsem netoužila.

Od osmnácti do jednadvaceti jsem chodila s jedním klukem, ale když začal mluvit o společné budoucnosti, vylekalo mě to a raději jsem se s ním rozešla. Pak už jsem zažívala spíše kratší romance. V sedmadvaceti přišel další vážnější vztah, ale nevydrželo nám to.

Na prahu třicítky jsem byla zase sama. Ale nevadilo mi to. Stále jsem chtěla být svobodná. Jenže tehdy byla jiný doba a třicítka se nevnímala stejně jako dnes. Muži se za mnou už moc neotáčeli a nabídek na rande přicházelo stále méně.

Nezávislost mi vyhovovala

Najednou jsem měla čas na přemýšlení. Napadlo mě, že bych si už asi taky měla najít muže – manžela a mít děti, abych nezůstala sama.

Jenže pak jsem viděla své sestry a kamarádky, jak řeší jen rodinu a děti, a na nic jiného nemají čas, a došlo mi, že tohle nechci. Prostě jsem si samu sebe neuměla představit jako ženskou, co stojí u plotny a obskakuje děti a manžela.

Měla jsem skvělou práci, spoustu koníčků, vlastní byt. Byla jsem soběstačná. Říkala jsem si, že na vdávání mám času dost, že jednou se ten pravý muž pro mě objeví. Přitom jsem neměla ani tušení, že je tak blízko.

Pletky s kolegou

V práci jsem měla spoustu kolegů, se kterými jsme si dobře rozuměli, i flirtovali. Ale jen v rámci přátelského škádlení. Nikdy by mě nenapadlo, že bych s někým z nich mohla mít víc. Ale pak k nám nastoupil Mirek. Od pohledu sympaťák.

Milý, přátelský, hned mezi nás skvěle zapadl. Brala jsem ho jako kteréhokoli jiného kolegu, ale on se po pár týdnech začal pokoušet o víc. A já se nebránila. Potají jsme spolu chodili asi tři měsíce.

Pak nás jedna kolegyně potkala a následně se to rozšířilo i mezi ostatní. Nikomu to nevadilo, tedy až na Mirka. Najednou začal být odtažitý, soupeřivý, zkrátka se z něj vyklubal kariérista. Nakonec z firmy odešel. A já? Mně se blížila čtyřicítka.

Upřímně, toho jsme se děsila. Žádný vhodný partner na obzoru, o dětech ani nemluvě. A v hloubi duše jsem si je přála.

Bývalý spolužák

A pak mi přišla pozvánka na setkání střední školy. Byla jsem zvědavá, jak se moji bývalí kamarádi mají, takže jsem tam šla. Aniž bych o tom uvažovala, v jednom z nich, Alešovi, jsem začala vidět i něco víc.

Stejně jako já, i on byl nezadaný, takže jsme se začali scházet. Chodili jsme spolu skoro rok. Vše bylo perfektní. Začali jsme uvažovat o budoucnosti. Chtěli jsme ji prožít spolu. Sestěhovali jsme se a všechno bylo nějakou dobu báječné. Pak se ale přihodilo něco, co náš vztah pokazilo.

Zradil mě

Odjela jsem na dva týdny na služební cestu. Když jsem se vrátila, Aleš byl divný. Po týdnu naléhání se mi svěřil s tím, že potkal svou bývalou lásku, opili se a skončili spolu v posteli. Byl to prý úlet, kterého moc lituje. Nemohla jsem tomu uvěřit.

Nikdo mě ještě tak moc neranil. Okamžitě jsem se s ním rozešla a odstěhovala jsem se. Skončil mi další vztah a začala éra dalších avantýr. Jenže, ať jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem na Aleše zapomenout. Jak se říká, pravá láska bolí.

Nečekané setkání

Půl roku nato jsme se s Alešem náhodou potkali v jedné kavárně. Přišel ke mně a zeptal se, zda si smí přisednout. Souhlasila jsem. Opět se mi omluvil a řekl mi, že mě stále miluje. Prosil mě, abych mu dala ještě šanci. Za pár dní mi volal a zval mě na večeři.

Pozvání jsem přijala. Byl to úžasný večer. Nejprve jsme šli na večeři, pak do divadla a nakonec jsme se procházeli nočním městem. K sobě domů jsem se tu noc nevrátila. Přespala jsem u Aleše.

Druhý pokus

Ráno mě probudil polibkem na čelo a báječnou snídaní do postele. Na podnosu však byla kromě talíře s vajíčky a toustem, a sklenice džusu, také stříbrná dárková krabička s mašličkou. Podívala jsem se na Aleše, který mlčky přikývl.

„Pokud řekneš ano, budu ten nejšťastnější chlap na světě,“ řekl. „A otázka zní?“ zeptala jsem se s úsměvem. Chtěla jsem, aby se v tom trochu vymáchal. Aleš mě vzal za ruku, pohlédl mi do očí a pak vyřkl ta tři slova: „Vezmeš si mě?“

Svatba a děti

Moje odpověď zněla ano. Svatbu jsme měli o čtyři měsíce později a první syn, Tadeáš, se nám narodil osm měsíců po svatbě. Dalšího syna, Rudolfa, jsem přivedla na svět v necelých padesáti.

Teď už je nám s Alešem přes sedmdesát, radujeme se z jednoho vnoučete a druhého, které je na cestě, se už nemůžeme dočkat. Jsem šťastná a hlavně vděčná za to, že mám tak skvělou a milující rodinu.

Kamila K. (71), Brněnsko