V posledních letech se mi život otočil naruby. Důvodem tohoto stavu je manžel, který sedí už tři roky doma a nedělá nic.
S manželem jsme spolu třicet let, vychovali jsme tři děti, které jsou už samostatné. Před třemi roky dostal manžel v práci výpověď a od té doby to s ním jde z kopce. Ztráta zaměstnání ho citelně zasáhla, hlavně psychicky. Chápala jsem to a snažila se ho podpořit. Společně jsme hledali jinou práci, rozesílali životopisy. Občas ho pozvali někam na pohovor, ale nikdy ho nikam nepřijali. Z těchto nezdarů byl muž postupně čím dál víc nešťastný a začal se uzavírat sám do sebe.
Konec snažení
Po roce marného snažení to vzdal. Začal být apatický ke všemu a ke všem. Celé dny začal vysedávat před televizí a počítačem, kde si jen tak brouzdal po netu nebo hrál hry. Strašně moc jsem se snažila mu pomoci, ale narážela jsem na hradbu nezájmu. Jeho stav se postupně zhoršoval, až dospěl do stádia, kdy ho nezajímám já, děti ani vnoučata. Tvrdí, že je unavený, že má asi únavový syndrom. I když je celé dny doma, nic neudělá. Nenakoupí, neuvaří, nepoklidí. Ráno vstane, udělá základní hygienu a rozvalí se na gauči. O víkendech nechce nikam chodit, na procházku, do kina, na večeři, nic. Pořád je jenom zavřený doma.
Nůž na krku
Radila jsem se s psycholožkou, a ta mi doporučila dostat ho na vyšetření. Ale s tím jsem u něj nepochodila. Tak dál všechno táhnu sama. V práci jsem od devíti do půl páté, pak nakoupit, domů, poklidit (neodnese po sobě ani talíř do dřezu, když si ohřívá jídlo), uvařit, aby měl jídlo i na druhý den a další práce v domácnosti. V zaměstnání se celou směnu nezastavím a ani doma nemám šanci si odpočinout. Hlavně mě psychicky drtí jeho věčně ublížený výraz. Sama jsem teď v přechodu, mám návaly, bolí mě hlava, necítím se nejlíp. Před půl rokem jsem se zapletla s kolegou. Je mi s ním moc hezky a už mi nabídl, abych se k němu nastěhovala. Začaly mě napadat ošklivé myšlenky, že manželovi řeknu, ať se sebou něco udělá, nebo se s ním rozvedu. Přestal už dbát i na hygienu, a to je pro mě poslední kapka. Přemýšlím, jak to vezmou děti. Doufám, že pochopí, že to tak dál s jejich tatínkem už nejde.
Blanka (52), Mělnicko
