Jestli nedám syna do ústavu, ztratím manžela


Total
0
Shares

V životě jsme často postaveni před nelehké volby. Některé jsou téměř neřešitelné. Nikomu bych nepřála, aby se ocitl v situaci, do jaké jsem se dostala já.


Poprvé jsem se vdávala, když mi bylo osmnáct. Byla to hezká svatba, i když jsem se, jak se to ne zrovna hezky říká, vdávat musela. S Filipem jsme se měli upřímně rádi, oba jsme věřili, že spolu vydržíme a nebyl důvod, proč bych si nepřipadala ve svůj velký den jako princezna. Zpočátku nám to klapalo, jenže když se narodil Filípek, začala brát pohoda za své. Na dítě jsme prostě byli moc mladí, manžel byl jen o rok starší než já, ani jeden z nás neměl představu, co všechno dítě v našem životě změní. Nejdřív jsme byli naštvaní, pak jsme se začali hádat, přišlo odcizení. Když jsme se po pěti letech stáli před rozvodovým soudem, byli jsme smutní, ale věděli jsme, že z našeho vztahu nezbylo nic. Rozchod byl nejlepším řešením.

Nikoho jsem nehledala


Zůstala jsem s Filípkem sama. Filip na něj platil, pravidelně si ho bral na víkendy, prostě jsme fungovali jako stovky jiných rozvedených párů. Být matka samoživitelka ale není jednoduché, a ani pro mě nebylo. Ale zvládala jsem to, nehroutila jsem se a vlastně jsem byla celkem spokojená. Měla jsem dost kamarádů a kamarádek, sama jsem nebyla ale nového tatínka jsem Filípkovi nehledala. Velká rána pro nás oba přišla, když bylo Filípkovi deset. Táta Filip se zabil při autonehodě. Nerada na to období vzpomínám, ale s Filípkem nás to ještě víc sblížilo. Rozhodně ale nebyl nějaký ustrašený chlapeček závislý na mámě. To jsem nikdy nechtěla. Byl to chytrý, samostatný kluk, kterému se dařilo ve škole a byl mnohem rozumnější než jeho vrstevníci.Už od základní školy měl talent na všechno, co souviselo s elektronikou. Ještě na průmyslovce si ho vyhlédla jedna zahraniční firma a když mu bylo osmnáct, odstěhoval se ode mě do Prahy. Moc času neměl, ale denně jsme si volali, a vídali jsme se, kdykoli to bylo možné. A já měla víc času sama pro sebe.

Prožívala jsem pohádku

Podruhé jsem se vdávala v jednačtyřiceti. Bylo to zase z lásky, i když po krátké známosti. S Romanem jsem se seznámila, když jsem byla s přáteli na kolech. Pomohl kamarádovi, který píchnul kolo. Potom se k nám přidal a když jsme se večer u aut loučili, pozval mě na večeři. Připadala jsem si s ním zase jako princezna. O tři roky mladší než já, finanční analytik, rozvedený, bez závazků s vlastním domem. Prostě hotový slaďák z televize. Jenže to byla realita. Syn mi nový vztah přál. Byl mi dokonce na svatbě za svědka. S Romanem si rozuměl. Pochopitelně spolu měli vztah spíš jako parťáci, než jako otec se synem, ale tak to bylo v pořádku. Život byl prostě super. Občas mě napadlo, čím jsem si takovou pohodu zasloužila. Dařilo se mi i jinak, s Romanovou pomocí jsem si otevřela malé kosmetické studio a překvapivě rychle jsem získala dostatek klientek.

Plány mu zkřížila nemoc

Bohužel štěstí většinou trvá jen chvíli. Jenže když jste v pohodě, nenapadne vás, že konec se blíží. Filip k nám občas zajel na víkend. Mluvili jsme spolu o všem. Věděla jsem, že je u něj na prvním místě práce. Trochu mě mrzelo, že nemá žádný pořádný vztah, ale uklidňoval mě. „Nemusíš se bát mami. Vnoučat se dočkáš. Než mi bude čtyřicet, budu na tom tak dobře, že budu mít práci jen jako koníčka. Pak udělám konkurz mezi svými dočasnými známostmi a z tebe udělám babičku…“. Vypadalo to jako dobrý plán. Jenomže pak dostal chřipku. Tedy zpočátku to jako chřipka vypadalo. Jako hodně ošklivá chřipka. Ale když se po týdnu ráno probudil a zjistil, že nemůže hýbat levou polovinou těla, bylo jasné, že to bude něco horšího. 


Diagnóza nás zaskočila

Sám si zavolal sanitku a z nemocnice mi zavolal až za tři dny, když bylo třeba u něj v bytě zalít květiny. Nechtěl mě děsit. Pravda je, že i když mi neřekl zdaleka všechno, vyděšená jsem byla až dost. Na diagnózu jsme čekali měsíc. Roztroušená skleróza. Uklidňovali jsme se navzájem, že bude určitě patřit k těm, kdo mají štěstí a nemoc u nich postupuje pomalu. Byly to plané naděje. Kdoví proč, z jaké nespravedlnosti osudu, zrovna u Filipa si tahle hrozná nemoc vybrala zatraceně rychlý postup. Přišlo několik zhoršení za sebou a přes veškerou moderní léčbu se syn ocitl na vozíku. Práci musel nechat být, řady kamarádů prořídly.

Romanovi dochází trpělivost

„Chtěla bych si vzít Filipa sem k nám,“ řekla jsem Romanovi, „nebo se nastěhuju k němu a za tebou budu jezdit. On to sám nezvládá a já nechci, aby se o něj staral někdo cizí.“ Manžel souhlasil. Upravili jsme jeden pokoj a já se mohla začít o Filipa starat sama. Ze začátku to vypadalo, že to dáme. Jenže postupně se to všechno začalo Romanovi zajídat. Musela jsem nechat práce, neměla jsem na něj čas, pořád jsem byla s Filipem. Nedivím se mu, když si mě bral, nemohl tušit, že to takhle skončí. Před pár týdny mi Roman řekl, že bych péči o syna měla nechat na odbornících. A že když to neudělám, nemůže mi zaručit, že se mnou vydrží. Je to o to horší, že Filip něco tuší a sám na mě tlačí, abychom ho dali někam do ústavu. Ale já nechci. I když je dospělý, je pořád mé dítě a já vím, že se o něj nikdo nepostará tak dobře jako já. O Romana ale také nechci přijít, mám ho ráda a vím, že to co dělá, nemyslí zle. Opravdu nevím, jak z toho ven.

Gabriela (54), Střední Čechy

Také se vám může líbit