Koupili jsme si detektor kovů a letní dovolené trávili na bitevních polích a v ruinách starých hradů. Ten nález jsme objevili náhodou, když jsme ho už nečekali.

Ne že by mě to až tak bralo, ale vždycky jsem se cítila moc hezky, když jsme něco podnikali s bráchou. 
Hon za pokladem, to byla naše oblíbená zábava od dětství, která nám vydržela až do dospělosti.

Pro mamku to byla jen taková hra, nad kterou nechápavě vrtěla hlavou.
 Ale naši aktivitu nám nezakazovala. Nikdy se nám nic hodnotného najít nepodařilo, jen tu a tam nějakou tu minci nebo starou zbraň na bývalém bitevním poli nebo v rozvalinách starého domu.

Bratr se hodně zajímal o staré mince a hlavně o zbraně, a tak se časem z něho stal restaurátor zbraní. A byl v tom opravdu dobrý. Byl rozhodně větší odborník než já.

Finanční nouze

Dokázala jsem ale poznat zajímavé kousky a měla představu, kolik za co sběratelé platí. Nenapadlo by mě ale, že mi tyto moje znalosti, které jsem od bráchy získala, budou někdy užitečné .Přesto se tak stalo.

Svůj poklad jsme našli v době, kdy jsme se oba dostali do finančních potíží a přišel nám více, než vhod. V třiadvaceti jsem se dala, narodil se mi syn Vladimír a nastalo mi docela těžké období, kdy jsme na tom nebyli finančně nejlépe.

Žili jsme pouze z manželova platu. Maminka v tu dobu nastoupila do důchodu a občas mi hlídala, abych mohla chodit aspoň uklízet do jedné firmy za pár stovek. Žádné velké terno to nebylo, ale já byla vděčná, peníze jsem potřebovala.

Bratr byl zase v tu dobu bez práce. Zdálo se, že se Štěstěna od nás obrátila zády.

Neuvěřitelný nález

Ve firmě, kde jsem každé ráno uklízela, mě oslovil ředitel, jestli bych si nechtěla přivydělat. Potřebuje doma generální úklid a jeho manželka něco takového dělat nebude. A protože bylo potřeba i silnou mužskou ruku, dohodila jsem ten kšeftík svému bratrovi.

Netušili jsme ani jeden, že právě tady, ve vile z první republiky, nás bude čekat náš vysněný poklad. Na půdě, plné harampádí nejspíš ještě po předešlých majitelích, jsme objevili nenápadnou mahagonovou skříňku. Byla docela těžká.

Když jsme ji s bratrem otevřeli, skoro se nám zastavilo srdce. Stačil letmý pohled a bylo nám jasné, že to, co je vevnitř, má obrovskou cenu.

Na dosah ruky


„Co to máte?“, zeptala se nás manželka pana ředitele, když jsme truhličku vynesli na dvůr spolu s dalšími krámy. Oba jsme doufali, že nemá o starých zbraních a mincích ani ponětí.

„Nějakou krabici s harampádím…“, odpověděl bratr a já poznala, jak se snaží, aby se mu netřásl hlas. „Hm, další krámy“, pronesla paní ředitelová znuděně. Nevěděli jsme, jak si o tu skřínku říct, osud nám ale zahrál. „Jestli se vám to líbí, tak si jí vemte“.

„Synovi by se ty pistolky líbily určitě….“ Bratr na mě za tu větu vděčně mrkl. 
 Celý večer jsme se doma kochali svým pokladem.. Milionáře z nás ten nález neudělal, ale znamenal pro nás oba lepší budoucnost. Byla to skvělá finanční injekce.

Já dostala sebe i manžela z dluhů a bratr si rozjel své podnikání restaurátora zbraní. Oba jsme začali konečně pořádně žít.

Alena (41), Klatovsko