Vždycky jsem říkala, že důležité není, jak člověk vypadá, ale to, jaký je uvnitř. Vedla jsem k tomu i své děti. Manželovi to ale úplně jedno nebylo.

Pravdou je, že jsem to možná přeháněla. Neřešila jsem líčení, nechodila pravidelně ke kadeřnici a bylo mi jedno, že si nakupuju oblečení v tržnici.

Teprve, když děti vyrostly a začala jsem od nich dostávat jako dárky oblečení a kosmetiku, napadlo mě, že se za mě v dětství možná občas styděly.

Jsem si jistá, že mě moje děti milují, ale přesto jsem se od nich postupně dovídala, že si z nich ve škole kvůli mně utahovaly. Byla jsem vždycky spíše sportovní tip, žádná modelka, 
nějaké kostýmky nebo dokonce kloboučky ke mně prostě nešly.

Začít v padesáti?

A jak začít, když jsem už ani tu pěknou postavu neměla? Mohla jsem věrohodně tvrdit, že jsem zápasnice v sumo. Tak jsem za ta léta přibrala. S manželem to už bylo jen o kamarádství, i když byl pořád takový šlachovitý a štíhlý chlap.

Nebylo divu, že se za ním občas nějaká z vesnice ohlédla. Víc, že mi občas i s nějakou zašpásoval, ale já to neřešila. I když mi to samozřejmě jedno nebylo. Dcery se mě snažily přesvědčit, abych začala hubnout, ale marně. Zlom nastal před půl rokem.

To za mnou přijela starší Jitka.
Vypadala přepadle a pohuble, bylo jasné, že má nějaké problémy. 
„Musím ti něco říct, mami,“ začala vážně a mě se hned sevřelo srdce. „V poslední době jsem měla nějaké zdravotní problémy. Musím na operaci.

Milan to všechno nezvládne, prosím, pomůžeš mi? Postaráš se o moje děti?“

Šlo to náhle samo

Samozřejmě jsem jí to slíbila. Přestěhovala jsem se dočasně k nim domů. Hned mě ale napadlo, že nemohu dělat vnukům ve škole ostudu, aby se jim posmívali jako mým dětem. Prvně v životě jsem si tedy zašla na manikůru, ke kadeřníkovi a koupila si kostýmek.

A nalíčila se. Vnoučci na mě mohli oči nechat. A stejně tak i zeť. Třetí den, když jsem odvedla děti do školy, mě dokonce oslovil nějaký starší pán na ulici a pozval na kávu. Komu by se to nelíbilo?

Za dva měsíce, co jsem byla u dcerky a pomáhala jí, jsem zhubla neuvěřitelných dvacet kilo, a šlo to samo. Když mě manžel uviděl na nádraží, znovu se do mě zamiloval. Nikdy bych tomu nevěřila.

Dokonce nám zaplatil dovolenou na Liparských ostrovech, jako romantickou renesanci našeho zanedbaného vztahu.

Jiřina (63), Sokolov