Jako dítě jsem ráda jezdila na letní tábory, proto mě napadlo, že bych po škole mohla dělat praktikantku. Jaké překvapení to pro mě bylo, když jsem tam potkala Pavla.

Když jsem dodělala pajdu a přišly prázdniny, sháněla jsem nějakou brigádu. „A co kdybys zkusila dělat dozor na dětském letním táboře?“ řekla jen tak mimoděk mamka. Ten nápad se mi líbil.

Zjistila jsem si číslo na svého bývalého vedoucího Mirka a ihned mu zavolala. Když jsem mu řekla, kdo volá, hned si na mě vzpomněl. „Leni, to je skvělý nápad. A přichází ve správný čas.

Zrovna jsem rozhodil sítě mezi známé, aby se po nějakých dobrovolnících poptali. Ale tebe beru všema deseti.

Je na tebe spolehnutí, jsi týmový hráč a navíc dobře znáš tamní prostředí, i to, jak to v táboře chodí.“ Měla jsem co dělat, abych do sluchátka nevykřikla nadšením. „Myslíš, že bys zvládla i dva nebo tři turnusy?“ zeptal se Mirek. „Určitě!

To není vůbec žádný problém,“ ujistila jsem ho. „Skvělé.

Tak se sejdeme příští týden na kafe a já ti všechno vysvětlím.“ S Mirkem jsme se na všem bez problémů domluvili, a tak jsem o necelý měsíc později vyrážela s obrovskou a naducanou krosnou na zádech na vlakové nádraží.

Nadšení i obavy

Během jízdy vlakem jsem narazila na několik starých známých. Jednalo se hlavně o mé bývalé vedoucí, se kterými jsem si letos byla „rovna“.

Několik tváří jsem ale poznala i mezi „dětmi“, které začaly jezdit na tábor v šesti, sedmi letech, zatímco mně už bylo dobrých šestnáct, sedmnáct. Z nich teď byly praví puberťáci.

Vzpomněla jsem si, jaké lumpárny jsme s kamarády vymýšleli, abychom vedoucím zatopili. Z představy, že mě za pár dní možná čeká to samé, mi dvakrát vesele nebylo. Z přemýšlení mě najednou vytrhlo poklepání na rameno.

Ne spoluhráč, ale soupeř

„Ahoj Lenko, jak se máš? Co ty tady? Neříkej, že jedeš na tábor taky jako praktikantka!“ Otočila jsem se za známým hlasem. „Ahoj Pavle. Co myslíš tím „taky“?“ zeptala jsem se svého bývalého dlouholetého parťáka a objala ho kolem ramen.

Já a Pavel jsme byli věhlasnou táborovou dvojkou, neporazitelným týmem, který vyhrával všechny soutěžní kvízy i sportovní soutěže. Víc než přátelství mezi námi ale nikdy nebylo.

„Jednoduše to, že sem jedu letos jako praktikant taky,“ řekl a široce se na mě usmál. Očima jsem ho přeletěla od hlavy k patě. Za těch sedm let, co jsme se neviděli, pořádně zmužněl. „Nazdar, vy dva.“ Mirkův hluboký hlas mě vytrhla z myšlenek.

„Jsem zvědavý, čí družstvo bude mít na konci tábora víc bodů a odveze si domů naši trofej,“ zašklebil se a zase se vypařil. Pak nám to došlo. Letos spolu budeme poprvé soupeřit. „Ať vyhraje ten lepší,“ řekl Pavel a napřáhl ke mně ruku. „Platí!“

Poslední noc všechno změnila

Od začátku tábora jsme po sobě s Pavlem pokukovali. Párkrát mě pozval do nedaleké hospody na pivo. Občas mi řekl, že mi to sluší, ale nic víc si nedovolil. Pak ale přišla poslední noc, kdy se konala bojovka. Každý jsme vyrazili se svým týmem.

Všechno probíhalo normálně až do chvíle, než jsem si na lesní pěšině podvrtla kotník a skutálela se z kopce do ledového potůčku. „Jsi celá?“ zavolal na mě Pavel, když jsem vykřikla. „Jde to,“ odpověděla jsem, i když mě v kotníku silně bodalo.

Pavel ke mně začal slézat. „Nehraj si na hrdinku. Nějaký ten pátek už tě znám.“ Napřáhl ke mně ruku a pomohl mi vstát. Sykla jsem bolestí. „Do tábora nedojdeš, to je jasný,“ řekl a vzal mě do náruče. Ruce jsem mu obtočila kolem ramen.

Teď nebo nikdy, pomyslela jsem si, a dlouze ho políbila. Pavel mi polibek opětoval. Když mě donesl do tábora, přiznal se, že to chtěl udělat od chvíle, kdy mě uviděl ve vlaku, ale že k tomu nesebral odvahu…

Lenka S. (46), Lipno