Jako malá holka jsem velice ráda chodila k řece pozorovat a krmit kachny a labutě. Bylo tam krásně a klid. Rodiče si však nepřáli, abych tam chodila. Brzy jsem pochopila proč.

Když jsem byla malá, často jsme jezdili s rodiči na chatu do jižních Čech. Kolem byla krásná příroda.

Hluboké lesy, kam jsme chodili na výlety a houbařit, rybníky, kam jsme se chodili koupat, a pak také řeka, vlastně to byl spíš takový větší potůček, který se nacházel asi padesát metrů za naší chatou.

Byl široký asi tři metry, plný kamenů, které přímo vybízely děti k tomu, aby po nich přeskakovaly. A když jste šli asi sto metrů po jeho toku, viděli jste, jak se vlévá do řeky.

A právě na tom místě byly k vidění kachny a pestře vybarvení kačeři, občas i překrásné a vznešené labutě. Moc ráda jsem tam chodila. Vždy jsem si sedla na břeh a mlčky je pozorovala.

Občas jsem s sebou vzala i nějaké rohlíky a pak jsem je uždibovala a kousky jim házela do vody. Bylo legrační pozorovat, jak se po nich natahují a berou je do zobáků. Bylo to moje tajné útočiště, místo, kde jsem byla jen já sama. Alespoň jsem si to dlouho myslela…

Stál na opačném břehu

Jednoho dne, když jsem opět posedávala ve trávě, jsem si všimla na protější straně řeky malého chlapce. Mohly mu být tak čtyři roky. Nikdy předtím jsem ho v okolí řeky ani jinde ve vesnici neviděla.

Mezi chataři jsme všechny znala a jeho tvář bych si určitě pamatovala. Přišlo mi to zvláštní, že je tam tak sám. Kde má asi rodiče? Nebo staršího sourozence? „Ahoj,“ zakřičela jsem a zamávala na něj. Usmál se na mě a taky mi zamával.

Pak se otočil a odběhl pryč. Jeho silueta se jakoby rozplynula do ztracena.

Pozoroval mě

Od té doby jsem chlapce u řeky potkávala pravidelně. Ta setkání ve mně vyvolávala zvláštní pocit, jakoby mě s tím chlapcem něco spojovalo. Snažila jsem se s ním navázat hovor, ale nikdy mi na moje otázky neodpověděl. Jen se na mě usmíval a pozoroval mě.

Vrtalo mi to hlavou, a tak jsem se na to jednoho dne zeptala maminky. Věděla jsem, že se bude zlobit, až zjistí, že k řece chodím, protože si to s tatínkem nepřáli, ale netušila jsem, že až tak moc.

Tragická nehoda

Křičela na mě a já jsem se rozplakala. Vzala mě do náruče a utěšovala mě. Pak zavolala na tátu, aby za námi přišel. Oba mi pak pověděli bolestný příběh. Ještě před tím, než jsem se narodila, měli rodiče syna Adama. Také se chodil toulat k potoku.

Jednoho dne skákal přes kameny a nešťastně upadl. Proud ho strhl a on se dole v řece utopil. Ukázali mi jeho fotografii. Byl to ten samý chlapec, jakého jsem u řeky několikrát spatřila. Můj malý bráška. Možná se mi zjevil proto, že chtěl, abych se o něm konečně dozvěděla…

Lucie J. (49), Telč