Život je milý i krutý, a někdy dokáže být i velice vtipný. S mým partnerem Karlem jsme měli nejdřív dítě, až potom sex, a úplně nakonec svatbu. Že to není možné? Ale je!
Teď už můžu s klidem a radostným úsměvem prohlásit, že mám tu nejúžasnější rodinu na světě. Mám nejkrásnějšího a nejroztomilejšího tříletého chlapečka Adámka a toho nejbáječnějšího a nejhodnějšího chlapa pod sluncem. Jsou celý můj svět.
Oba je miluji a oni milují mě. I když to takhle zní jako hotová idylka, má to jeden drobný háček. Karel – můj manžel totiž není pokrevním otcem Adámka.
Přesto to byl právě, kdo se o mě během těhotenství staral, doprovodil mě na porodní sál a taky byl prvním mužským, který synka choval.
Neplánované těhotenství
Skutečným, biologickým otcem synka je Hynek – Karlův nejlepší kamarád ze střední, se kterým jsem několik let žila, milovala ho a plánovala společnou budoucnost a založení rodiny. Chodili jsme spolu pět let a tři roky jsme spolu bydleli.
Dobře jsme se znali, vzájemně jsme se doplňovali a rozuměli jsme si spolu po všech stránkách. Plánovali jsme svatbu, koupi bytu a později i miminko. Domnívala jsem se, že jsme šťastní.
Když jsem pak neplánovaně otěhotněla, myslela jsem si, že až to Hynkovi řeknu, bude stejně šťastný jako já. Připravila jsem romantickou večeři a když jsme se najedli, ukázala jsem mu těhotenský test se dvěma čárkami.
O dítěti jsme spolu už mnohokrát mluvili, chtěl ho stejně jako já, proto mě jeho reakce poněkud překvapila.
Nadšení nesdílel
Zaraženě se na mě díval. Na jeho tváři nebyly žádné stopy štěstí ani radosti. „Hmm, Martino. A je to jisté?“ vysoukal ze sebe. Přikývla jsem. „Ano, pro jistotu jsem si dělala dva. Je to jisté na 99 procent.
Samozřejmě ještě zajdu na vyšetření ke gynekologovi.“ Hynek se ošíval, jako kdyby seděl na trní a rozhlížel se po místnosti. Vůbec jsem nechápala, co ho tak rozhodilo.
Sice jsme nejprve chtěli mít svatbu a až potom dítě, ale když to bude naopak, svět se přece nezboří. Věk už na to ostatně máme a oba děti přece chceme. Napadlo mě, že možná jen potřebuje více času na to, aby tu novinu vstřebal.
Já jsem byla rozhodnutá, že na potrat v žádném případě nepůjdu, takže jsem byla ráda, když i Hynek nakonec souhlasil s tím, že si miminko necháme.
Bohužel jsem ale, nejspíš kvůli své radosti, zamilovanosti i euforii z očekávaného miminka, tak nějak přehlédla, že Hynek z mého těhotenství zdaleka takovou radost jako já nemá.
Vykopla jsem ho
O pár týdnů později se ukázalo proč. Pokud se domníváte, že v tom byla jiná žena, pak je vaše tušení zcela trefné. Jednoho dne, zrovna jsem přišla domů z vyšetření, mi v tašce zazvonil mobil.
Volala mi jistá Erika, aby mi oznámila, že má s Hynkem už přes půl roku poměr, a že si ho tím neplánovaným harantem nepojistím. Prý ji miluje a ode mě chce už dlouho odejít. Pak práskla telefonem. Chvíli mi trvalo, než mi vůbec došlo, co mi vlastně pověděla.
Když jsem si to pak ale urovnala, leccos to vysvětlovalo. Nevím, jestli za mé následné chování mohly rozbouřené hormony nebo hrdost, ale rozhodla jsem se, že to s Hynkem okamžitě ukončím.
Když přišel o pár hodin později domů, měl už svoje věci sbalené ve třech kufrech. Tázavě a nechápavě se na mě podíval. „Už o všem vím,“ oznámila jsem mu. „Jdi si k té své Erice a na nás zapomeň. Mezi námi je definitivní konec. Už o tobě nechci slyšet.“
Byl mi nablízku
Od třetího měsíce těhotenství jsem tak žila v třípokojovém bytě sama. Velkou oporou mi byla hlavně moje skvělá maminka a také Hynkův nejlepší kamarád, náš společný přítel Karel, ze kterého se později vyklubal můj osudový muž.
Staral se o mě, když jsem trpěla nevolnostmi, nosil mi čokoládu a kyselé okurky, když na mě přišly těhotenské chutě. Dokonce se mnou vybíral i výbavičku pro mého chlapečka, nakupoval nábytek do dětského pokojíčku a smontoval pro Adámka kolébku.
A byl to i on, kdo mě nakonec v den „D“ vezl do porodnice. V té době mezi námi ale ještě nic nebylo. Byli jsme jen dobří kamarádi.
Držel mě za ruku
Když jsme před porodnicí vystupovali z auta, vzala jsem Karla za ruku a pevně ji stiskla. „Vadilo mi ti hodně, kdybys tu se mnou zůstal?“ zeptala jsem se ustrašeným hlasem. Karel mě pohladil po vlasech a usmál se.
„To víš, že tu s tebou zůstanu.“ Pak se mnou přetrpěl i všechny porodní kontrakce a doprovodil mě, až na porodní sál, kde stál celou dobu u mého boku, držel mě za ruku a uklidňoval mě a povzbuzoval podle toho, jak to bylo zapotřebí.
O necelé tři hodiny později se narodil můj největší poklad – syn Adámek. Porodní asistentka synka omyla a pak mi ho vložila do náruče. „Vypadáte oba nádherně,“ řekl Hynek něžně a políbil mě na čelo. Byla jsem jak v mrákotách.
Přišlo mi to jako z absurdního filmu. Brečela jsem a usmívala se zároveň. Prožívala jsem smutek, radost i dojetí v jediném okamžiku. Pak jsem ho roztřeseným hlasem požádala, aby odešel.
Zůstal s námi
Hned druhý den se Karel objevil v porodnici. Přinesl mi obrovskou kytici mých oblíbených tulipánů a spoustu dobrot. Když vešel do pokoje, srdce se mi rozbušilo. Ten den jsme se poprvé objali a políbili.
Když mě a synka vezl o pár dní později z porodnice, zeptal se mě, jestli by mi vadilo, kdyby s námi zůstal, že má druhý den volno. „Ano, zůstaň, budu moc ráda,“ odpověděla jsem spontánně a nadšeně. A Karel zůstal už napořád.
Martina B. (41), Třebíč
