Děsivá noční můra mi nedala spát. Opakovala se každou noc. Nakonec se ukázalo, že mě chtěl zlý sen varovat před nebezpečím.
Vyrůstala jsem v prostředí Šumavy. Jako malé se mi zdával sen o tom, jak utíkám před agresivním zvířetem, které se na mě vrhlo ze křoví. Běžela jsem se ukrýt do opuštěné autobusové zastávky, která se nacházela asi půl kilometru od našeho domu. Na tuto zastávku, ze které mi odjížděl autobus do školy, jsem vždy chodila po lesní pěšině.
Na varování jsem nedala
Maminka mě upozorňovala, abych raději chodila po hlavní cestě, že se na pěšině můžou vyskytovat nebezpečná zvířata z lesa, ale já jsem na její varování nedala. Cesta po pěšině byla mnohem kratší a rychlejší a chodili po ní i jiní. Rozhodně jsem ji nepovažovala za nějak nebezpečnou. Teprve až ve chvíli, kdy došlo k přemnožení divočáků, se začali mít lidé více na pozoru. A právě v tu dobu se mi začal zdát i onen sen. Nebylo by na něm ani tak moc zvláštního, kdyby se nesoustředil do jednoho místa. A jak se později ukázalo, to místo – na první pohled obyčejná a nevinně vyhlížející lesní cestička pro mě představovalo velké nebezpečí.
Záhadný hlas
Jednou odpoledne jsem se vracela svou obvyklou zkratkou domů, když tu jsem měla dojem, že na mě kdosi zavolal. Otočila jsem se, ale nikoho jsem neviděla. Tak jsem šla dál. O vteřinu později se přede mnou rozhrnulo roští a z něho vyskočil divočák. Naštěstí běžel dál přes cestu a mě si ani nevšiml. Strachy jsem zůstala stát na místě. Byla jsem jako paralyzovaná. Nevím, co by se stalo, kdyby na mě ten hlas nezavolal a já se nezastavila. Nejspíš by mě povalil a ošklivě zranil.
Ukryla jsem se v telefonní budce
O té příhodě jsem nikomu neřekla ani slovo. Přestože mě to vylekalo, dál jsem si po pěšině zkracovala cestu. O týden později se stala další děsivá věc. Šla jsem do školy a zastávka už byla na dohled, když vtom jsem za sebou zaslechla hrůzu nahánějící šustění větví. Bylo to přesně jako v mém snu. Aniž bych se ohlédla, věděla jsem, že je na pěšině rozzuřené zvíře. Rychle jsem začala utíkat k zastávce. Kousek od ní byla telefonní budka, tak jsem tam zalezla a zavřela se tam. Vzápětí se kolem přehnal srnec. Stála jsem v budce a nemohla popadnout dech. Bylo to neuvěřitelné. To, co se právě odehrálo, bylo jako vystřižené z mého snu. Kdybych se zdržovala ohlížením, ztratila bych čas a nejspíš bych skončila nabraná na parohy toho srnce.
Poučila jsem se
Jakmile byl z dohledu pryč a žádné nebezpečí mi už nehrozilo, vyběhla jsem z budky a upalovala jsem domů jakoby mi za patami hořelo. O všem jsem pověděla mamince. Ta zavolala ochráncům přírody, kteří zaběhnutého srnce polapili dříve, než stačil napáchat další škody na majetku nebo ublížit jiným lidem. Od té doby jsem na zastávku lesní cestičkou už nikdy nešla.
Miroslava N. (60), Rokycany
